Letos se ještě určitě mnoho namluví kolem třiceti let od revoluce. Mě zajímá, zda souvisí stav České republiky s tím, co jsme dovolili a co se dělo v devadesátých letech, jak někdy slýchám v rozhovorech. Privatizační puč, dojednané vyjednání moci, neodbornost vlády a podobně...

Podívala bych se na to spíše z hlediska letošního roku. Jsem velice ráda, že jste připomněla třicet let, což je významné výročí, a těch výročí prožíváme letos několik. Jednak od Palachova týdne, ale na podzim si také připomínáme svatořečení Anežky Přemyslovny, což je významný svátek, který předcházel listopadovým událostem.

Mám také tu čest a štěstí, že se mohu pohybovat na akcích, které se například odehrávají při mších, kde slouží monsignore Petr Piťha, který sloužil requiem za Jana Palacha. Připomínal Palachovu oběť jako výzvu, ke které se dnes hlásí kdekdo, ale ne všichni domysleli vzkaz Jana Palacha, který nám z té doby do dneška předal. Zároveň vím, že profesor Piťha připravuje spoustu akcí směřovaných ke svatořečení Anežky Přemyslovny.

Já osobně jsem devadesátá léta prožila velmi dobře, protože jsme měli možnost soukromého podnikání, kterému se dařilo, takže euforie devadesátých let se vlastně přelila do realizace podnikání a tady jsme také práci a zaměstnání měli.

Takže nesouhlasíte, že devadesátá léta mohou za současný stav?

Je možné, že tam mohla být sousta chyb a záměrů, o nichž řadoví občané neměli povědomí, ale byla možnost se snažit podnikat. Nyní bych řekla, že jsme v situaci, kdy musíme jít dál. Něco se nastavilo dobře, něco možná špatně, ale musíme jít dál, opravovat chyby. Možná získat lepší náladu, ta situace mě trápí tím, že občané rezignovali a jsou depresivní. A je otázkou, proč?

S tím souvisí i to, jak historii učíme děti. BIS otevřela tuto diskusi s tím, že obsah dějepisu ve školách je zastaralý a je silně cítit sovětským vlivem. Učíme děti historii správně? V souvislostech? Jak zastavit zbytečné učení dat a učit návaznosti?

Možná překvapím vás i sama sebe. Dlouho jsem netušila, co tím vlastně v BIS mysleli. Jestli výhrady k husitství, nebo k národnímu obrození, které pod vlivem sovětských sil nemohlo být... Nicméně měla jsem možnost setkat se s knihou a přednáškou našeho historika, který zemřel v roce 1999, Josefa Kalvody. Byl významným českým politologem, žil v Americe po únoru 1948. A jak čtu jeho práci, vidím, že máme ve výuce dějepisu dluhy, které bychom měli napravovat. Znalosti obecně si zaslouží doplnit informacemi, které nám nebyly dány. Považuji to za důležité. Tento názor mám pouze několik dní.