Jak vypadala vaše cesta z Pákistánu do Afghánistánu?

Cestovali jsme po zemi z pákistánského Péšávaru, kde jsme si zařídili víza do Afghánistánu. Na hranici to bylo šílené. Strašně moc lidí, chaos a nespočetné kontroly. Když se situace vymykala z rukou, pohraničníci hnali lidi holemi a obušky. Jakmile jsme překročili hranice Afghánistánu, převzal si nás Tálibán. Všechny papíry jsme měli v pořádku, takže vstup do země proběhl rychleji než opuštění Pákistánu. Za hranicí si pro nás přišel lokální průvodce, který nás doprovází po celý čas našeho pobytu. Individuální pohyb po Afghánistánu není momentálně možný.

Jak se v zemi projevuje vláda Tálibánu?

Je třeba hned na úvod podotknout, že Tálibán vládne celé zemi a zajistil takovou bezpečnost, která tu nebyla dvacet let. Stará se nejen o bezpečnost, ale i o jiné, běžné věci, které vláda poskytuje. Školství, zdravotní péči, dopravu, kulturu a tak dále. Samotní tálibánci na kontrolních stanovištích či úřadech, kde si vyřizujeme dodatečná povolení, jsou milí, vstřícní a k turistům se chovají s úctou. Jsou nám nápomocní. Nemáme pocit, že bychom přicházeli do kontaktu s nějakými „zlými“ lidmi.

Je tam opravdu tak obrovská humanitární krize?

My jsme si žádné humanitární krize nevšimli. Tu jsme viděli v Jemenu letos v květnu, ne nyní v Afghánistánu. Samozřejmě že je tu v některých místech vidět chudobu, ale nelze říct, že větší než v jiných asijských rozvojových zemích.

Už jste zaznamenali nějaké příklady „genderového apartheidu“ či srozumitelněji tamního útlaku žen?

Se ženami moc do styku nepřicházíme. Ani nejsou moc vidět na ulicích. Úloha žen je naprosto jasná. Starat se o domácnost a rodinu. Studují zhruba do dvanácti let a potom jim není dovoleno ve studiu pokračovat. Zatím jsme se s žádnou ženou ani jen nepozdravili.

Co tam dnes zažívá a jak se tam cítí západní turista?

Je to jiný druh cestování. Putujeme převážně po jižní části země, která je považovaná za nejortodoxnější muslimskou společnost na světě. Vyhýbáme se turistickým místům v Afghánistánu, přestože si jich pár neodpustíme. Je to úžasná země. Cítíme se zde dobře a jako turisté jsme vítáni. Jsme překvapeni, že nám často na kontrolních stanovištích ani nekontrolují pasy.

Západ Afghánistánu zasáhlo celkem silné zemětřesení. Dotklo se neštěstí nějak i vaší cesty?

Byli jsme od toho dost daleko. Nijak se nás to nedotklo. Když se to stalo, byli jsme v Kandaháru. Zemětřesení se událo nedaleko města Herát a mezi těmito dvěma městy je obrovská vzdálenost.

Za posledních zhruba padesát let se v Afghánistánu vystřídaly sovětské a pak koaliční vojenské jednotky. Do jaké míry je Afghánci brali za okupační, jak nyní o tom hovoří, a jaká vojska podle nich byla horší?

Když jsem se zeptal na rozdíl mezi americkou a sovětskou okupací, Afghánci odpovídali úplně jasně. Američané prý jen ničili a kradli, Rusové budovali cesty, školy, továrny a tak dále. Po odchodu Rusů se situace zhoršila, protože jednotlivé frakce místních bojovníků se pustily samy do sebe a chtěly ovládnout zemi. Tálibán nakonec zvítězil, udělal v zemi pořádek, ale za cenu velmi radikálních pravidel. Potom přišly USA a Tálibánu nedaly žádné právo rozhodovat a svrhly jeho vládu. Proto se hnutí uchýlilo k teroristickým útokům proti zvolené loutkové vládě, když Paštunům, kterých je zde zhruba padesát procent, upřely právo rozhodovat. Hnutí Tálibán totiž tvoří převážně Paštuni.