Tak americká média začínají spekulovat, jak strašné to bude, až budou Spojené státy „vykopnuty“ z Iráku. Což záleží na příští vládě, ale parlamentní proces už začal. Že Írán je nejmocnější stát v oblasti, vydržuje si v Iráku vlastní milice, „vodí“ irácké politiky a brání v přeměně Iráku v moderní, nesektářský stát, uvádí CNN. Co se přesně změní, když americká vojska opravdu s ostudou odejdou z Iráku?

Argumentaci amerického mainstreamu nelze brát příliš vážně ve chvíli, kdy spustí něco o snahách proměnit jakýkoli stát ve stát lepší. Stačí si vzpomenout na osmnáct let decimovaný Afghánistán nebo zničenou Libyi, zničený Jemen, na pokus o zničení Sýrie. Ale nešť. Právo na názor samozřejmě mají.  

Ale na druhou stranu nevím, proč by měly USA z Iráku odcházet „s ostudou“? Místní budou vesměs rádi, Trump si splní alespoň jeden z předvolebních slibů a „vrátí hochy domů“, takže jakápak ostuda? Naopak, sláva převeliká, jen je potřeba to píárově navlíknout tak, aby Írán nevypadal jako moc jasný vítěz střetu.

Přitom ale platí, že Daeš je poražen, úkol splněn, do války proti Íránu USA ani Západ jako takový nepůjde. Tak co jiného než odsun asi tak zbývá? Onehdy jsem na Al Džazíře sledovala reportáž z jedné z amerických základen v Iráku, jak tam posedávají a pokuřují američtí vojáci a na otázku, co že tam vlastně dělají, jen krčili rameny. Den za dnem nic. Prý že se mají reportéři jít zeptat generálů nebo ještě výš. Proti Daeši nebojují, výcvik iráckých jednotek i jakoukoli další spolupráci se západními jednotkami ukončil sám Bagdád po Sulejmáního zabití. A co tedy dál? Odsun je logická varianta. Tedy pokud nechceme Irák zase neslavně a protizákonně okupovat. A zabíjet a nechat se zabíjet.

Když už trochu usedl prach: Minulý týden se zdálo, že Írán má velikou ostudu, pokud jde o sestřelení ukrajinského letadla. Ale protože už asi na Írán nejde uvalit žádné další sankce, nic se nestalo. Ani se Írán nezhroutil bez generála Sulejmáního, ani jaksi nepokračují „masové“ demonstrace. Tak tedy, co se vlastně v Íránu a na Blízkém východě od začátku ledna posunulo?

Takhle široká otázka by si žádala odpověď na nějakých dva tisíce normostran, ale v kostce platí, že válka s Íránem nebude. Že po zabití Sulejmáního se Íránci v zásadě jen zas o něco víc semkli a že ke kýžené „změně režimu“ v Teheránu má dnes Washington zase o něco dál. Iráčané, jimž Američané spolu se Sulejmáním zabili kultovního lídra hnutí odporu Abú Mahdího Mohandíse, se v zásadě semknuli také, tamní nacionalisté se v odporu proti americké vojenské přítomnosti spojují se šíitskými milicemi, v nichž jsou přitom ale i celé jednotky křesťanské, sunnitské nebo i jezídské. Na americké základny nebo i k ambasádě v Bagdádu dopadají rakety, které sice schválně nezabíjejí a nepáchají větší škody, ale rozhodně zvyšují nervozitu, napětí a vyvolávají samozřejmě otázky po dalším smyslu vojenské přítomnosti. K tomu netřeba zapomínat, jaké „nadšené mlčení“ vyvolal Trumpův nápad roztáhnout NATO na Blízký východ a zapojit do něj i naše tradiční spojence, tedy vesměs tmáře z Perského zálivu. Nekývlo mu na to současné NATO a ani Saúdové, Emiráty nebo Katar. Teď v Davosu se na nutnosti „vojenské spolupráce“ shodl Trump s iráckým prezidentem Sálihem, ale bůh suď, co to vlastně znamená. A navíc, prezident je v Iráku statutární hlava státu, mnoho pravomocí nemá, natož aby uzavíral za svou zemi nějaké dohody. Domácí ozbrojené milice mu už také z Iráku do Davosu hrozí, ať přestane blbnout a že se s Trumpem v první řadě vůbec neměl scházet. Mimochodem, je vcelku legrační, že v oficiálním postu na webu Bílého domu Sáliha označili za „prezidenta Íránu“, což naznačuje, jaký význam celému jednání asi tak sami přikládali… A když jsme u toho, tak se Trump v Davosu setkal i s prezidentem iráckého Kurdistánu Barzáním, ale toho si spletl se syrskými Kurdy a začal obšírně mluvit o „bezpečných zónách“ v Sýrii a Turecku a tak podobně. Je o to podivnější, že právě vedení iráckého Kurdistánu je vlastně jediným, kdo nahlas pochybuje o správnosti amerického odsunu z oblasti. Mám čím dál silnější pocit, že neustálé kurdské sázení na USA už připomíná spíš diagnózu než výsledek nějaké racionální strategické úvahy.

Zkrátka, od počátku roku výrazně oslabily pozice USA a posílila „osa odporu“. Většina tahů Washingtonu k tomu navíc byla tak špatná a kontraproduktivní, až to vyvolává dojem záměru. Něco jako „zabijeme Sulejmáního, tím to všechno pohnojíme, a tak nakonec nezbude než odejít“… Netroufám si tvrdit, že takhle nějak „u Trumpů“ ve vztahu k domácímu bojechtivému vojenskoprůmyslovému komplexu fakt uvažují, ale dojem je opravdu silný.