Máte od svých kurdských přátel v Afrínu nějaké informace o aktuální situaci na bojišti v Afrínu? Jak to tam nyní vypadá?

Informace přicházejí nepřetržitě. Naštěstí to dnešní technologie umožňují. Dnes je dvacátý druhý den protiprávního vstupu turecké armády na území suverénního státu (rozhovor byl pořizován v sobotu 10. února 2018 – pozn. red.). Turecká invaze je v rozporu s mezinárodním právem. A to jak s Chartou Organizace spojených národů (OSN), která zakazuje útočnou válku, tak i s Washingtonskou smlouvou o založení Severoatlantické aliance (NATO). Charta OSN, kterou byla mimo jiné založena OSN a stanoveny mechanismy k udržování mezinárodního míru, přitom má nástroje, které mezinárodnímu společenství umožňují pomoci napadenému v zastavení agrese a nastolení míru. Světové velmoci však jen prakticky přihlížejí tomu, jak je právo porušováno, jak jeden členský stát OSN a NATO útočí na jinou suverénní zemi a jak jeho vojáci bok po boku s džihádistickými teroristy, proti nimž mezinárodní společenství donedávna bojovalo, páchají válečné zločiny. Mlčí Rada bezpečnosti OSN, která byla zřízena k řešení právě takových situací. A mlčí i orgány NATO. Tři týdny útočí druhá nejpočetnější armáda v rámci NATO na syrské Kurdy svou nejmodernější technikou pocházející z USA, z Německa a od dalších členů Aliance. Západními zbraněmi vraždí Kurdy, kteří jako jediná účinná síla v boji proti Islámskému státu (ISIS) obětovali svoje děti. Použití německé či americké techniky mimo území Turecka a za účelem útoku je též v rozporu s dohodami, na jejichž základě byly tyto zbraně Turkům prodány. Vlády zemí, které jim je prodaly, také mlčí. 

Přestože Turecko útočí nejmodernější válečnou technikou na Kurdy, kteří bojují takříkajíc „s holýma rukama“, tak turecká armáda postoupila pouze 6 a někde 8 km od hranic do hloubky afrínského kantonu. Hlouběji se pozemní jednotky naštěstí díky statečnému odporu obránců neprobojovaly. Turci však bohužel útočí i letecky. Dovolím si připomenout skutečnost, že Turecko nasadilo první den do útoku 73 svých letadel F-16. Bojových letadel „Made in USA“ !

Kvůli těmto leteckým útokům mají Kurdové v Afrínu velké ztráty na životech. Hlavně mezi civilním obyvatelstvem. Bombardováni letadly F-16 není zaměřeno na kurdské bojovníky, ale na Kurdy jako národ.  Podle zpráv, které mám o používané taktice boje, je cílem tureckých útoků evidentně zabít co nejvíce lidí. Je to další kapitola turecké genocidy Kurdů, která trvá již sto let. 

A taky musím dodat, že společně s tureckou armádou, tedy armádou NATO bojují bok po boku proti Kurdům všechny islamistické paramilitární organizace, které v místě jsou. Ti stejní teroristé, proti nimž donedávna Kurdové bojovali po boku mezinárodních sil za záchranu našich společných lidských hodnot.

Čím si vysvětlujete podivnou pasivitu Ruska? Podle dohody Asad–Putin by ruská letadla měla střežit vzdušný prostor nad celou Sýrií, tedy i nad Afrínem. Jak je možné, že Rusové nevystartovali proti tureckým útočícím letadlům?

Ještě do nedávna se zdálo, že v Rusku jsou jednotlivé složky státu v harmonii a jsou pevně koordinovány. Ale k mému překvapení, které bylo šokem i pro většinu lidí mimo Rusko – nejen Kurdů – se zdá, že v ruských státních institucích je podobný chaos jako v americké administrativě prezidenta Donalda Trumpa. Podle informací, které mám, došlo mezi náčelníky generálních štábů Ruska a Turecka v této věci k uzavřeni prapodivného obchodu.

Rojava je oblast na severu Sýrie, která je obývána převážně Kurdy. My ji nazýváme syrský Kurdistán. Správně je rozdělena do tří kantonů, tento systém kantonů zavedli Kurdové po vzoru Švýcarska. Ve dvou z nich tamní Kurdové spolupracují s USA. V tom třetím – v Afrínu – tamní obyvatelé i samospráva spolupracovali s Ruskem. Lidé i politici v Afrínu nechtěli, aby tam působili Američané. Před dvěma lety Rusové v dohodě s afrínskými Kurdy v kantonu zřídili ruskou vojenskou základnu.

Ale asi před měsícem islámští radikálové podporovaní Tureckem zahájili útoky na jinou ruskou vojenskou základnou u města Idlib. Tedy úplně mimo Rojavy. Při útocích se jim podařilo poškodit několik ruských letadel. 

Dle dostupných informací následně došlo k přímým jednáním mezi náčelníky generálních štábů ruské a turecké armády. Jednání se uskutečnila v Moskvě a o detailech nebylo nic zveřejněno. Z průběhu událostí, které následovaly, je ale evidentní, že mezi nimi zřejmě došlo k jakési „svérázné“ dohodě. Že Turecko dá pokyn svým islamistům v Sýrii, aby se stáhli od Idlibu a neútočili na ruské základny. Výměnou za to Rusové dle všeho Turkům slíbili umožnit vojenskou invazi do Afrínu. O této dohodě vojáků prý nebyl do poslední chvíle informován ani ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. 

Pak ale Tureckem podporovaní islamisté v provincii Idlib v sobotu 3. února při stahování z oblasti sestřelili ruské bitevní letadlo Su-25. Tento útok naštval ruského prezidenta Vladimira Putina, který vzápětí nařídil – v rozporu se sjednanou dohodu – ruskému letectvu uzavřít pro turecká letadla vzdušný prostor nad celou Sýrií. 

Myslím, že k tomuto rozhodnutí ruského prezidenta přispěla i intervence izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který v tu dobu jednal s Putinem v Moskvě. A asi mu předal řadu zajímavých poznatků z oblasti, kterými izraelské tajné služby disponují.

Ruská uzávěra vzdušného prostoru však bohužel v plné míře fungovala jen 4 až 5 dnů. Pak byl vzdušný prostor Turkům opět otevřen. Zřejmě na základě toho, že si ruský generální štáb stále tval na svém a vynutil si obnovení dohody. Turecká letadla pak opět začala bombardovat Afrín.

A co se stalo s tou ruskou základnou v Afrínu? Útočí Turci i na ni? To ji nechal Putin bez ochrany?

Den před tureckým útokem ji Rusové zrušili. Přes noc ji vyklidili a stáhli se na jinou ruskou základnu do syrského vnitrozemí. Prostě tamní Kurdy opustili a nechali je napospas Turkům. Všichni Kurdové tento akt vnímají jako zradu. Mimo jiné i proto, že v minulosti USA dost naléhaly na Kurdy, aby i v kantonu Afrín spolupracovali s Američany. Stejně jako v dalších oblastech Kurdistánu. Afrínští si však vybrali za spojence Rusy a celou dobu války při nich věrně stáli. I když tím přišli i o nemálo materiální  podpory.

Pomohla Kurdům v Afrínu ta několikadenní letecká blokáda vzdušného prostoru nad Rojavou?

Těch několika dnů Kurdové využili k přesunu několika tisíc svých bojovníků ze všech částí Kurdistánu do Afrínu. Nejdůležitější však je, že Afrínští získali několik protivzdušných a protitankových řízených střel. Sice ne úplně nejmodernějších. Ale dokázali s nimi ve čtvrtek sestřelit turecký bitevní vrtulník. V pátek zničili další turecký tank Leopard II. To je nejmodernější tank německé výroby. Podle dohod o jejich dodávce Turecku ale nemá mimo území Turecka co dělat. Turci s ním válčí v Rojavě a německá kancléřka Merkelová a výrobce Rheinmetal mlčí a nic nedělaji.

Musím ale zdůraznit, že konflikt mezi Ruskem a Tureckem, který našim lidem dal několik dnů oddechu od tureckého leteckého bombardování, nebyl kvůli Kurdům. Došlo k němu kvůli sestřelení ruského bojového letadla Tureckem podporovanými islamisty v oblasti Idlib. Tedy mimo Rojavu. Tedy vlastně to, že rusko-turecká dohoda přestala na chvíli fungovat. 

Bohužel musím dodat, že turecké pozemní dělostřelecké útoky v době letecké uzávěry nepřestaly. Kurdové v Afrínu byli bombardování dělostřeleckými granáty z těžkých houfnic. A to samozřejmě včetně civilních cílů. 

Pak se ale Rusové s Turky opět nějak dohodli. Od noci na pátek 9. února turecká letadla opět bombardují kurdské civilisty. Turecké válečné zločiny pokračují. A centrálni nemocnice v Afrínu už nemá ani léky…

Tento obchod mezi Ruskem a Tureckem možná řeší lecjaké vojenské problémy Ruska v Sýrii, ale dlouhodobě poškodil renomé Ruska. Nejen u Kurdů. A způsobem, který nelze jen tak napravit. Vědomí téhle zrady se přenese z generace na generaci. Tak už to v orientální kultuře bývá.

Co je podle vás za obnovením původní dohody Rusů a Turků? Některá evropská média psala, že oficiální důvod zrušení ruské letecké blokády prý měl být v tom, že nějaká americká letadla vletěla do syrského vzdušného prostoru a bombardovala nějaké džihádisty? 

Dle řady mých poznatků není všechno tak, jak čteme ze „světových médií“. Ve skutečnosti  ani ruská ani syrská armáda nejsou schopny efektivně zlikvidovat v Sýrii všechny džihádistické skupiny podporované Tureckem a Katarem. K efektivnímu boji nestačí letectvo. Je třeba nasadit i pěchotu. Tento fakt je znám z Vietnamu i z Afghánistánu. Vidíme jej v Iráku a koneckonců i v Sýrii. 

Jenže Rusko nechce svá pozemní vojska v Sýrii nasadit. Asi kvůli obavám z eventuálních ztrát. Proto zřejmě došlo k dohodě mezi ruskými a tureckými vojenskými špičkami. Že Turecko stáhne džihádisty z Idlibu a přesměruje je proti Kurdům v Afrínu. A že Rusko se Sýrií za to otevře Turkům vzdušný prostor nad Rojavou.

Nejen ze strany Kurdů je to vnímáno jako sprostý obchod krátkozrakých. Ruským vojákům v Idlibu to možná na chvíli pomůže. Ruské armádě jako celku, a hlavně Rusku jako státu to však dlouhodobě uškodí. A nejen v Sýrii. Ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi se divím, že tento špinavý vojenský obchod nechal proběhnout. Myslím, že by bylo i v zájmu Ruska, aby Putin v této oblasti dal více na rady svého zkušeného ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který se druhé rusko-turecké dohodě snažil zabránit, než na rady svého poradce a bývalého tiskového mluvčího Dimitrije Peskova, který je  původní profesí turkolog, a náčelníka generálního štábu ruské armády.

Podle toho, co říkáte to vypadá, jako by válka v Sýrii zdaleka neskončila. I když to tak podle článků v evropském tisku působilo před tureckým vpádem do Afrínu. Tohle je „jen“ další kolo – tentokrát zaměřené proti Kurdům?

Ta válka „jen tak skončit“ ani nemůže. Turecko s Katarem a se Saúdskou Arábií měly svůj ekonomický plán, kvůli němuž válku v Sýrii vyprovokovaly. Jejich záměrem je vybudování plynovodu z Kataru do Turecka a ropovodu ze Saúdské Arábie do Turecka. A obě „roury“ podle toho plánu mají vést přes Sýrii a přes Rojavu. Turecko stále – někdy zoufale – doufá, že ten plán přeci jen nějak dotáhne do konce. 

Nyní se ještě Turci k tomu snaží zabrzdit projekt stavby ropovodu z Iráku přes syrský Kurdistán k moři. Tím by iráčtí Kurdové odebrali Turecku z rukou „nejsilnější kartu“. Kurdové z Iráku by svou ropu dostali k moři a tím i přímo na světové trhy. Plán této stavby Turkům bytostně vadí. 

Válka v Sýrii je válka kvůli prachům. A na „šachovnici“ tam nejsou jen dva hráči. Je jich tam jak psů…

Můžete našim čtenářům přiblížit aspoň ty nejdůležitější?

Někteří aktéři jsou celkem známí: Rusko, USA, Turecko. Ale kromě nich jsou tam angažování i Írán, Saúdská Arábie, Katar a další emiráty z Perského zálivu. A pochopitelně Izrael! Tihle všichni tam válčí buď přímo, nebo v zastoupení různých paramilitárních skupin, které často mění názvy.

Afrín je jen jedna z provinicií Rojavy. Jaká je situace v dalších částech? Je tam mír nebo probíhají boje?

Ve zbývajících částech je nyní naštěstí klid a mír. Na místě je vidět neuvěřitelná soudružnost Kurdů s Armény, Syřany či Araby, kteří do Rojavy uprchli z oblastí, kde zuřila válka s Islámským státem, nebo z oblastí, které jsou ještě pod kontrolou různých teroristických skupin. Podobná situace byla i v Kantonu Afrín. V Afrínu žilo před válkou asi  300 tisíc Kurdů, kteří během války přijali přátelsky 400 tisíc utečenců z ostatních částí Sýrie. A to nezávisle na tom, jestli je kdo křesťan či muslim, ani jakého směru. Nejvíce civilních obětí tureckého útoku na Afrín jsou právě uprchlíci z jiných oblastí Sýrie, kteří tam hledali bezpečí. Tam neumírají jen Kurdové, ale i Arméni, Arabové, Asyřané atd. Až do turecké invaze byl v Afrínu klid. Jako v jediné provincii Sýrie se tam po celou dosavadní válku nebojovalo. Proto se tam stáhlo tolik uprchlíků z jiných částí země.

V těch dvou kantonech Rojavy pomáhají Kurdům Američané. A nejen vojensky, ale i v oblasti zdravotnictví, školství, justice atd. A Kongres USA schválil pro rok 2018 další pomoc, kterou prezident Trump již podepsal. 

Říkal jste, že Kurdové z těch ostatních částí se houfně přesouvají do Afrínu na pomoc svým kolegům proti turecké invazi. Zmínil jste, že Kurdové v těch ostatních částech Rojavy spolupracují s USA. Mají také americkou nebo západní výzbroj? Mohla by zvrátit situaci na frontě? Lze čekat, že dojde k nasazení této západní výzbroje proti západní výzbroji v rukou Turků?

Američané mají ve dvou s nimi spolupracujících kantonech 3 známé letecké základny. USA za poslední rok přisunuly do Rojavy 4 tisíce nákladních aut těžké vojenské techniky. Letecky dopravily Kurdům v Rojavě víc pěchotních zbraní – včetně lehké výzbroje – než má švýcarská armáda. To je ten zásadní rozdíl z pohledu Kurdů. Že Američané ozbrojili Kurdy ve dvou kantonech, ale Rusové v Afrínu nikoliv. V Afrínu právě platí vysokou krvavou cenu za důvěru Rusům.

Nyní se Kurdové neuvěřitelnými cestami snaží – i přes odpor USA – dostat do Afrínu jak bojovníky, tak i zbraně. 

V oblasti Afrínu dnes bojuje vnuk Dr. Nuriho Dersimiho. Je to vnuk legendárního kurdského bojovníka – vůdce odporu proti Turkům z let 1919 až 1921 a 1938. Jeho rodina pochází z oblasti Dersim, kde Turci v roce 1938 vyvraždili téměř všechny Kurdy. Jeho předkové byli jedni z mála, kteří přežili. S ním se do Afrínu přesunuly tisíce dalších bojovníků.

Na černém trhu se v posledních dnech objevují velice účinné protitankové zbraně. Kurdové z Afrínu je kupují a platí za ně zlatými šperky svých žen. 

Erdogan se tedy může „těšit“, že mu „jeho německé“ tanky budou od těchto moderních západních zbraní hořet?

Několik tanků německé výroby Leopard II už mu shořelo po zásahu v Německu vyrobenou protitankovou řízenou střelou Milan. Z dostupných zdrojů vím nejméně o třech zničených Leopardech. Milany dodalo Německo Kurdům v Iráku na boj proti Islámskému státu. Kurdské bojovníky v jejich používání i vycvičili. A je vidět, že dobře. No a oni teď přišli na pomoc svým bratrům v Afrínu. Je to účinná pomoc. Kancléřka Merkelová z toho má teď těžkou hlavu. Je to další „průser“ v už tak napjatých německo-tureckých vztazích.

Proč do Afrínu nic nedodali Rusové?

Rusové dodávají zbraně syrské armádě, které velí prezident Asad. Za Kurdy v Afrínu přišli s nabídkou: „Umožněte nám zde zřídit vojenskou základnu a my vás za to ochráníme. Přes náš letecký štít žádní džihádisté neprojdou.“ V Afrínu na to kývli. Vskutku dlouho to tak skutečně fungovalo. Rusům se musí uznat, že zpočátku a dost dlouho si na syrském bojišti vedli dost dobře. Ale pak začali provádět ty divné „politické tance“ s Erdoganem – chvíli nepřítel, chvíli spojenec. Pak začali ztrácet. A nejen na bojišti. Nyní své spojence a hostitele v Afrínu nechali na pospas Turkům a džihádistům. Ztracená důvěra se získává mnohem hůř než pár letadel nebo tanků. Místo nich lze snadno přisunout nové. Ztracená důvěra se opětovně získává mnohem hůř.

Turecko jako oficiální důvod invaze do Afrínu uvedlo, že Kurdové ostřelovali raketami turecké území. Ale z toho, co říkáte, se mi to jeví asi stejně věrohodné, jako když Hitler napadení Polska v roce 1939, kterým oficiálně začala II. světová válka, zdůvodnil  údajným polským útokem na rozhlasovou stanici v německém pohraničním městě Gliwitz... Máte informace k nějakým incidentům na tureckých hranicích?

Turci chtěli zaútočit na Afrín již zhruba před dvěma a půl lety. Tehdy některá ze zahraničních tajných služeb nahrála rozhovor mezi tureckým předsedou vlády, náměstkem ministra zahraničních věcí, zástupcem náčelníka generálního štábu a šéfem turecké tajné služby MIT. Na tom záznamu šéf MIT Hakan Fidan říká: „To je snadné. Řeknu našim hochům, aby na nás z území Sýrie poslali pár raket. A pak máte, pane generále, otevřenou cestu…“ Tehdy se ta nahrávka dostala do světových médií a Turci museli připravenou operaci okamžitě zastavit. Tehdy jim tím nějaká tajná služba invazi překazila.

Myslím, že nyní Turci prostě jen oprášili tehdejší plán. Opět tu máme na scéně tutéž „hru“. Jen o nějaký čas později. Ty dva a půl roku byl prostě jen odklad. Turkům jde o plynovod z Kataru, o ropovod ze Saúdské Arábie a to je obrovská hra. Jejich cílem jsou také cementárny v Rojavě a další přírodní bohatství sunnitské části Sýrie. Erdogan k ekonomickému přežití svého režimu v Turecku potřebuje války. Tak jako je potřeboval Hitler, kterého Erdogan velmi obdivuje, k udržení nacistické diktatury v Německu v chodu. 

Proto se také na rozdíl od mnoha lidí nedivím, když jsem včera v rádiu slyšel, že Erdogan a jeho náčelník generálního štábu začali vyhrožovat válkou Řecku. 

O cementu se v souvislosti s válkou v Sýrii zatím veřejně moc nemluví. Cement je ale zatraceně strategická surovina. Všichni ho potřebují. Na civilní i vojenské stavby. Na domy, přístavy, letiště, ale i na bunkry. Jak je to s cementem v Sýrii?

Cement je další z řady důvodů, proč Turecko nechce, aby Kurdové v Rojavě mohli v klidu žít a dýchat. Vedle ropy a zemědělských výrobků mají Kurdové v Rojavě nejcennější – nejkvalitnější surovinu na cement na světě. A mají dvě nejmodernější cementárny široko daleko. V roce 2011 je postavila nejrenomovanější francouzská společnost v oblasti cementu – firma Lafarge. To je jeden z největších světových gigantů v oboru. Větší už je jenom německý HeidelbergCement.  

V roce 2011 – těsně před začátkem války s Islámským státem – byla spuštěna výroba cementu v kurdském městě Kobání. Vybudování tamní cementárny stálo více než  450 milionů USD. Byla v provozu jen pár týdnů, když džihádisté z ISIS zaútočili na Kobání. V tomto městě Kurdové svedli nejtěžší boje s ISIS. Kurdové vyhráli, takže cementárna je dnes v jejich rukou.

Syrským Kurdům by k rozvoji Rojavy teoreticky stačil jen jejich cement. Ale oni mají mnohem víc možností, jak pozvednout ekonomiku a obnovit válkou zničenou zemi. Jenže to Turecko kvůli svým ekonomickým zájmům nechce. Turecko je téměř výhradním dodavatelem cementu do Izraele. A Izraelci mají zájem dodávky z bezpečnostních důvodů rozdělit. Chtějí odebírat cement z Rojavy. Jenže tento kontrakt bytostně ohrožuje ekonomické zájmy turecké armády, která je většinovým vlastníkem akcií společnosti OYAK, jež vlastní téměř všechny cementárny v Turecku. Turečtí vojáci se těšili na to, jak vydělají na rekonstrukci Sýrie, jejíž devastaci sami pomáhali organizovat. Kurdská výroba cementu je pro ně nepříjemná konkurence. Zvlášť když cement z Roajvy je kvalitnější než ten turecký. A je to také jeden z důvodů jejich invaze do Rojavy.

Že je Turecko velkým vývozcem cementu je známo. Měl jsem ale za to, že cementárny tam vlastní zahraniční investoři. Jak k tomu přišla armáda?

Společnost OYAK vždy patřila většinově turecké armádě. Zajišťovala dodávky pro vojenské účely. V letech 2001 až 2003 začala skupovat cementárny po celém Turecku. Vojáci totiž věděli, že dojde k americké invazi v Iráku. A v důsledku toho cena cementu stoupne. U cementu cenu velmi zdražuje doprava. Turecko mělo výhodu, že sousedí s Irákem. Takže na válečné katastrofě Iráčanů nejvíc vydělalo. Dodnes turečtí státní i vojenští představitelé veřejně a výhrůžně sdělují, že na obnově zničených iráckých měst musejí mít svůj podíl.

A ten odprodej cementáren byl v Turecku dobrovolný, včetně zahraničních vlastníků?

Myslíte, že v Turecku má někdo odvahu říct armádě „NE“ ?!

Slyšel jsem, že pro tyto případy má Erdogan nějaký zvláštní zákon o boji proti terorismu a  podle něj je prý schopen jakoukoli firmu – včetně zahraniční – okamžitě vyvlastnit? Je to pravda?

Ano. Erdogan má rozehranou rozsáhlou sofistikovanou hru. Má seznam společností podporujících v Turecku údajně terorismus. Okamžitě je může všechny zestátnit. A ten seznam ani není tajný. Je na něm řada poboček největších světových firem. Pomocí této hry vydírá západní státy. Především Německo, kterému by tak mohl způsobit ztráty stovek miliard eur.

V posledních hodinách jsem na sociálních sítích zachytil zprávy, že na Rojavu útočí i syrská vládní vojska? Můžete to potvrdit z vašich zdrojů? 

Bohužel je to pravda.

Proč to Asadova vojska dělají? Vždyť Kurdové přece ještě před pár týdny byli spojenci v boji s ISIS?

Ale syrská armáda na Rojavu útočí v různých periodách. Většinou když má pocit, že Kurdové jsou oslabeni či v nouzi. Damašku stejně jako Turkům jde  o ovládnutí našeho bohatství! Asi 76 % zemědělských produktů celé Sýrie pochází z Rojavy. Bůh nám daroval ráj a my za ten dar platíme svou krví...

Uvedené číslo napovídá, že v Rojavě musí být asi i dost vody. To je cílem syrských vládních vojsk?

Voda je další bohatství, kterým nás obdaroval Stvořitel. Přes Rojavu tečou dvě biblické řeky: Tigris a Eufrat…

A voda je v regionu daleko cennější než ropa. My bychom mohli jen z části té vody pokrýt veškerou spotřebu Izraele. 

Myslíte, že se Kurdové udrží v tomto náporu z více stran?

Ve svých novodobých dějinách jsme zažili daleko horší útoky. Tomuto se vysmíváme. Protože jsme nikdy v minulosti neměli tolik prostředků k sebeobraně, jako máme dnes. A naše největší zbraň je naše touha po svobodě a naše láska k naší zemi!

Autorka: Jana Maříková