Sociolog Daniel Prokop publikoval nedávno studii, dle které dorostla do věku 50 let života generace, která sice uvítala listopad 89, ale nyní volí Babiše a Zemana, protože je systémem zklamaná. Dává dnešní doba, třeba poslední rok, důvod zříkat se listopadových hodnot a přistupovat na politiku Zemana a Babiše?

Listopadových hodnot? Co mají dnešní radikální marxisté demonstrující proti výsledkům relativně svobodných voleb společného s listopadovými hodnotami?

Jak to myslíte?

Nechci teď řešit skutečné pozadí mocenských změn v českých zemích, ale ti lidé, kteří byli v listopadu 89 v ulicích, ti chtěli zemi, kde bude možné svobodně mluvit a ne zemi, kde se lidé budou bát vyjádřit nesouhlas s multikulturní politikou. Chtěli zemi, kde budeme moci vychovávat děti podle svého a ne zemi, kde budou dětem ve škole vymývány mozky, a za nesouhlas bude hrozit odebrání. Chtěli zemi, kde si budeme vládnout sami a ne zemi, o které se bude rozhodovat v Bruselu a Berlíně. Chtěli zemi se silnou národní ekonomikou a ne zemi, která bude patřit nadnárodním korporacím.

Hodnoty lidí z listopadu 89 dnes hájí Miloš Zeman a Václav Klaus. Dokonce i Andrej Babiš s estébáckou minulostí je od nich méně vzdálený než funkcionáři stran jako Piráti, TOP 09, KDU či ODS, které postupně převzaly neomarxistický program.

Ale poprvé od listopadu 89 máme vládu s podporou komunistické strany…

Nejde přece o konkrétní osoby nebo konkrétní organizace. Jde o to, že nechceme, aby se vrátily poměry, jaké byly v 50. letech nebo za normalizace – čistky, zastrašování, zatýkání, vláda tajné policie, likvidace občanských svobod, nahrazení demokratického rozhodování vůlí stranických sekretariátů. Pak se musíme ptát, od koho něco takového hrozí.

Zcela jistě to není KSČM. Skutečnou hrozbou pro občanské svobody jsou multikulturní neziskovky, velká média, univerzity ovládané radikálními intelektuály, Evropská unie, a konec konců i takzvané tradiční strany.

Lidí, kteří povykovali na Václavském náměstí a kteří podepisují Milion chvilek, fakticky usilují o obnovení toho nejhoršího z bolševického režimu. Ovšem bez těch pozitivních prvků, které v rámci toho režimu postupně vznikaly a které jej ke konci činily poměrně snesitelným.

A otázka zklamání z polistopadového vývoje?

V české společnosti se můžeme setkat v podstatě se dvěma stanovisky. Jedno z nich říká, že předlistopadový režim byl až do poslední chvíle děsivý a nesnesitelný, že součástí každodenního života byl tehdy brutální teror, že lidé prý žili v děsivé bídě, zaostalosti a podobně. S tímhle pohledem se dnes setkáte téměř výhradně u lidí, kteří ten režim nezažili, nebo u lidí, kteří jsou placení za to, že takové věci říkají – třeba funkcionáři ODS a TOP 09.

Ten druhý pohled říká, že předlistopadový režim měl některé dobré a některé špatné stránky, převážila nespokojenost, ale dnes se ukazuje, že žijeme v systému ještě horším, než byl ten husákovský. To je pohled, který převažuje mezi lidmi, co předlistopadový systém zažili. Ty lidi nemůžete strašit návratem před listopad, protože vědí, že to nebylo až tak špatné.

Pan Prokop má pravdu, když říká, že tito lidé jsou mnohdy zklamáni. Jsou zklamáni oprávněně, i když je třeba vidět, že jejich hodnocení je hodně nespravedlivé.

V čem je to nespravedlivé?

V tom, že je všechno od listopadu 89 vnímáno jako celek. Ve skutečnosti to bylo několik různých období a působily naprosto rozdílné politické síly.

Dá se to nějak popsat?

Pro první roky po listopadu byl typický výrazný ideový střet. Na jedné straně v něm stáli zastánci národního státu a otevřené svobodné společnosti, jejichž nejvýraznějším představitelem se stal Václav Klaus, na druhé straně havlisté, kteří prosazovali model nesamostatné země řízené úzkou elitou. Ve volbách v roce 1992 byli havlisté rozdrceni a Česká republika prožívala svůj největší rozkvět. Možná je škoda, že se nepodařilo zachránit velké státní podniky – dílem se rozpadly, dílem byly rozkradeny. Ale na jejich troskách vznikly tisíce firem, které daly lidem minimálně stejně dobrou práci, přišly s novými produkty, spousta z nich se prosadila i na západních trzích.

Umění tehdy prožívalo rozkvět i bez dotací, byly podniknuty obrovské investice do zlepšení životního prostředí a do zdravotnictví, byly opraveny zdevastované nemovitosti, podstatně rozšířena dálniční síť a spousta dalšího. Bez půjček, bez dotací a bez zahraničních investic. Je vlastně až neuvěřitelné, co všechno tehdy čeští lidé dokázali postavit a zaplatit v tak krátké době.

Jenže na konci 90. let se začali výrazně prosazovat havlisté, ti postupně ovládli média a univerzity, do hry vstoupila i Zemanova ČSSD jako další silný hráč, začaly se prosazovat zahraniční korporace, socialistické vlády jim začaly vyplácet takzvané investiční pobídky a privatizovaly banky zahraničním skupinám (Klaus je nechával ve státním vlastnictví), objevil se problém nezaměstnanosti, začaly se kupit další sociální problémy… Bylo to vlastně takové přechodové období, které skončilo až vstupem do Evropské unie. Vstup do EU znamenal také změnu politických poměrů. V podstatě všechnu moc koncentrovala úzká elita spojující velké úřady, média, neziskovky…  A nastalo systematické ničení národní ekonomiky, zemědělství, školství, morálky, národní hrdosti… vlastně všeho.

S tímhle hodnocením nemusí všichni čtenáři souhlasit. Je ale nesporné, že tu působily různé politické síly a že různá polistopadová období se od sebe výrazně lišila. A že v těch letech, kdy se Česká republika chovala nezávisle a kdy jsme se nenechali šikanovat od havlovských intelektuálů, se dařilo mnohem lépe než v jiných obdobích.