ČSSD vždy oslovovala i levicové voliče. To, že nakonec uzavírala koalice s pravicí, ale vedlo k tomu, že řadu svých volebních slibů nechávala stranou. Tato strana nikdy neměla velké voličské jádro. Voliči k ní přebíhali často kvůli nespokojenosti s předchozím vládnutím a ve víře, že i když jen udržuje systém, může z úrovně vládní moci aspoň něco pro lidi prosadit. Krizí důvěry v osobnosti již ČSSD prošla např. za Stanislava Grosse, přesto se k ní lidé po zkušenostech s Topolánkem a Nečasem vrátili. Nyní možná zažíváme krizi důvěry v tradiční značku ČSSD, která tu je skoro 140 let. A to pochopitelně musí levici jako celek nějak zasáhnout.

Pokud ČSSD bude dál ztrácet statut velké a vlivné strany, je to výzva pro KSČM nabídnout potenciálně levicovému voliči skutečnou odpověď na jejich nespokojenost. Taková naše širší odpovědnost samozřejmě znamená otevřenost voličům měnícím v krizi důvěry svou dosavadní politickou preferenci. Takových nerozhodnutých voličů přibývá. KSČM přišla s myšlenkou nedůvěry současné vládě Bohuslava Sobotky proto, že je přesvědčena, že tato vládní konstelace občanům ČR již nic nedá. Na tom nic nezmění ani oranžový triumvirát s dosluhujícím premiérem v pozadí. Jedině volby mohou rozhodnout, zdali se věci pohnou dopředu.

O Milanu Chovancovi se ví, že je ministrem vnitra a že je tvrdým odpůrcem kvót na přerozdělování imigrantů. O Lubomírovi Zaorálkovi pak lidé vědí, že byl po léta předsedou Poslanecké sněmovny. Oba dva ale mají i jinou tvář. Třeba Chovanec má nálepku „ten zelinář“, Zaorálek má zase pověst mluvky, který prý dokáže dlouhé minuty hovořit i o tom, co nezná. Jakou jejich tvář vnímáte vy?

Triumvirát Zaorálek, Chovanec, Sobotka nemá být o trojvládí, ale de facto jím je. Nikdo z nich není nějakou novou tváří, ale o vnitrostranické konkurenci vědí jistě své. Jestli se v této konstelaci a při vědomí, že volby jsou už za čtyři měsíce, na čas zklidní vnitřní poměry a bude fungovat jejich vzájemná komunikace, se brzy ukáže. Ale po volbách se bude nepochybně muset toto trojvládí nějak ukončit. Tito tři jsou lidé velmi rozdílní, tím pádem oslovující i různé druhy voličů. Otázkou je, jestli se podaří jejich působení na vnitřní logiku, sjednocující příběh.

Zatím přícházely k občanům spíše rozporné signály. Jednou se volá po obratu k tradiční průmyslové levici, pak se vzývají intelektuální aktivisté postindustriální éry. Jednou se pobíhá před voliči s odjištěným kvérem ve stylu Jany Černochové z ODS, pak přichází značně platonické moralizování nedemokratičnosti konkurence, bohužel ne zrovna z nejdůvěryhodnějších úst. Aktuální okopávání OSVČ ze strany šéfa Senátu za ČSSD také nepomůže. Malí živnostníci jsou dnes ve světě kolonizovaném velkými korporacemi vykořisťovaní podobně jako zaměstnanci. I v ČSSD se míchá poddajnost vůči důsledkům neoliberální globalizace s falešným národoveckým sentimentem, za který by se nemusela stydět ani někdejší strana národně socialistická. Ukotvení ve 21. století chybí. Toto volební období nebylo sice žádným pádem do propasti, bohužel na dílčích výsledcích neměla vláda lví podíl.