Co říkáte napětí na krymsko-ukrajinské hranici? Každá strana uvádí „své“ varianty. Může toto „pošťuchování“ vyvolat větší konflikt? O krymských Tatarech se hovoří jednak jako o nespokojeném národu, na druhé straně prý, jako je to ostatně všude, jsou jejich některé „špičky“ spokojeny se současnou situací na Krymu...

Zdá se mi, že zájem, jenž se věnuje místním šarvátkám Ukrajiny se současným ruským Krymem, odvádí pozornost od mnohem hlubších jevů, které sice probíhají v tichu, ale o to jsou podstatnější a týkají se jak politiky současné ukrajinské vlády, tak ruské politiky. Abych zbytečně neteoretizoval, na důkaz toho si otevírám ukrajinské a ruské internetové noviny dnešních dnů. Tak Ukrajinská pravda, která se začala nazývat též Evropskou pravdou, uveřejnila redakční úvodník, což je nebývalé. V něm zdůvodňuje změnu svého kurzu: vystoupila totiž s následujícím požadavkem vůči Evropské unii: Žádnou podporu Ukrajině, zejména žádnou půjčku! Změnila tak zásadně své pozice k Evropské unii? Nikoliv, zůstává takzvaně proevropskou, a právě v zájmu této politiky Brusel varuje, že ukrajinský vládní program reforem je vědomou falzifikací, která pod hlavičkou reforem maskuje skutečný stav: Žádná hluboká reforma se nekoná, to jen Bruselu je třeba vytřít zrak.

A co se týče ruské politiky, opět je pro ni charakteristické to, čím například tak silně provládní Komsomolská pravda otevírá své internetové stránky. Je to rozhovor s Jiřím Vyvadilem, bývalým senátorem, předsedou Československé socialistické strany, soudcem Nejvyššího správního soudu, „známým českým politikem“, jak jej list charakterizuje. A rozhovor s ním pořídila proto, že nedávno založil organizaci Čeští přátelé Ruska, která má sdružit všechny české stoupence politiky Vladimira Putina. V čem mají tuto politiku podpořit? V jejím přání, aby se do dvou let změnila politická situace USA a Evropy. Jak? Že v Americe zvítězí Donald Trump, a nikoliv Hillary Clintonová, kterou se Komsomolská pravda snaží co nejvíce očernit, a že v Evropě posílí své pozice evropská politika, jakou reprezentuje například Marine Le Penová ve Francii, která by podle ní měla vyhrát příští prezidentské volby. Její politika je silně protiunijní. A obecně, ve světě by tím převážily pravicové síly, s nimiž se Rusku, potažmo dříve Sovětskému svazu, vždy lépe vyjednávalo a soužilo než s měkčími liberálně demokratickými politiky. Tehdy to byli například Nixon a Reagan, dnes představují takovou platformu Donald Trump v Americe a Marine Le Penová ve Francii.

Je doba olympijských her. Je Rusko skutečným takovým „státním aparátem pro doping“, jak se mnohdy uvádí? Určitě to bývalo i v minulosti, za SSSR, ale pokračuje to dál? A na druhé straně – je dobré, aby se uplatňovala i v tomto směru jakási „kolektivní vina“?

Každá země chce, aby jejich sportovci dosáhli nejvyšších met zejména na olympijských hrách. Používají k tomu nejrůznější stimuly, především peněžní. Pro zajímavost si porovnejme, jak kde se odměňují ti, kteří získali olympijské zlato. Na prvním místě figuruje Singapur 745 (v tisících dolarů), následují Tchajwan 628, Ázerbájdžán 510, Kazachstán 250, Malajsie 249, Filipíny 267 atd. Vezmu-li to od nejnižších částek, dominuje Velká Británie nulou, Německo 20, USA 25, Jižní Korea 32, Rusko 60, Francie 65 tisíc atd. Do těchto částek se nezapočítávají další prebendy, které dostávají tito sportovci, a rovněž se nezapočítávají příjmy od firem za reklamu. Tím vůbec nechci znevažovat výsledky sportovců a nějak snižovat ono nadlidské úsilí, jež musejí vyvinout, aby se dostali na nejvyšší metu. Jen chci naznačit, že doping může mít nejrůznější podobu a státní podporu. Peníze považujeme za legální, medikamenty za nelegální, protože falšují výsledky, a tím je znevažují. Ale uplatňovat kolektivní vinu jak ve sportu, tak třeba i v politice je falešné, také to znevažuje výsledky.

Vraťme se k Ukrajině. Blíží se podzim a chladné počasí. Domluví se podle vás Ukrajina na dodávkách plynu a ropy z Ruska, nebo to bude opět o něco složitější a komplikovanější? A co tranzit ruských produktů do Evropy, nevyužije Ruská federace jiné cesty než přes nejistou Ukrajinu?

Těžko předvídat, co vše se od září stane, to bývá i v politice, nejen v klimatu, přelomové. Předvídají se nové boje, předvídá se všechno možné. U Ukrajiny je alespoň pozitivní to, že zvyšuje svůj export zemědělských produktů do Evropy i do Spojených států – tam především slunečnicový olej, protože letošní úroda celkově se odhaduje o téměř pět procent vyšší než loni. Ukrajina bývala obilní zásobárnou bývalého SSSR a měla by na svém bohatství černozemě stavět i svou budoucnost, alespoň pokud jí tak neslouží průmysl, jehož větší část se rozkládá na území tzv. separatistických republik. Ale že zase není na tom tak zle, dokazuje například fakt, že Ukrajinská železnice obnovila tendr na nákup dvou rychlostních osobních vlaků. Ukrajina také hledá náhradní zdroje pro svou energetiku, aby nebyla na ruských dodávkách či jejich tranzitu přes své území tak závislá na partnerovi, jenž tak často používá tento ekonomický nástroj k politickým cílům. Ale předvídat nedokážu.