Celkem deset států vyhlásilo, že nemá nic proti tomu, aby Ukrajina jimi dodané zbraně použila proti Rusku také na jeho území. Okamžitě se objevily názory, že jde o eskalaci a směřování k válce. Jaký je váš názor?

Nejsem právník, takže právní názor na tento problém ponechám právníkům, přičemž se obávám, že „směroplatné“ vysvětlení a zdůvodnění nebude pouze jedno. Ne nadarmo se říká, že při diskusi tří právníků vzniknou minimálně čtyři zcela bezchybné a plně podložené závěry, bohužel vzájemně zcela nekonzistentní. Na problematiku se mohu podívat jen optikou historika, případně s užitím formální logiky.

Začněme tedy tou logikou...

Podle mne ano. Pokud někomu dodávám zbraně, tak jen těžko mohu požadovat, aby je užíval nějak selektivně, třeba pouze ve středu, nebo po dešti, případně v předem určené oblasti. Ve vojenském konfliktu každá strana užívá své výzbroje takovým způsobem, jaký považuje pro dosažení svých cílů za nejvýhodnější. Abych parafrázoval Járu da Cimrmana: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je vše, co proti tomu můžeme dělat!“ V našem případě, pokud dodáváme zbraně, tak musíme počítat s tím, že budou v bojové akci nasazeny způsobem na nás zcela nezávislým. Jediné, co s tím lze dělat, je ony zbraně nedodávat.

Jaké bychom v našich dějinách našli příklady?

Stačí zůstat v druhé polovině 20. století. Po vyhlášení Státu Izrael v květnu 1948 na něho sousední země zaútočily. Mezinárodní společenství vyhlásilo embargo na dodávky zbraní do celého regionu, ale naše vláda (Gottwaldova i Zápotockého) pokyny OSN nerespektovala a zbraně Izraeli prodala. Jeden bombardovací letoun B-17, zakoupený jistou židovskou organizací, byl dokonce v Žatci, kromě jiného nákladu, naložen několika leteckými bombami a do Izraele letěl přes Egypt, přičemž se pokusil bombardovat královský palác.

Následná jsme dvě desetiletí cíleně dodávali zbraně arabským státům, hlavně Egyptu a Sýrii, aniž bychom brali na zřetel genocidní plány jejich politických představitelů vůči Izraeli. Na jaře 1959 jsme vypravili na lodi Lidice zásilku zbraní, oficiálně pro Maroko. Přitom bylo předem dohodnuto, že to zbraně předá alžírské Frontě národního osvobození (FLN) provádějící teroristické útoky proti civilním obyvatelům alžírských měst.

Takto bychom mohli pokračovat, a nejen v Africe či jihovýchodní Asii, dosti dlouho. Výbušnina Semtex, tak oblíbená teroristickými komunitami po celém světě, hovoří sama za sebe. Nedokážu upřesnit, zda v tom převažovaly ideje či finance.

V případě Ukrajiny jde ale o válečné akce, jež by mohly zasáhnout území jedné z velmocí...

I v tom existují precedenty. V zimě 1939 až 1940 probíhala sovětsko-finská válka, přičemž na finské straně bojovali dobrovolníci z mnoha evropských zemí, mnoho evropských zemí vyzbrojovalo Finsko zcela nezakrytě, a to také zbraněmi, které byly schopny zasahovat sovětské území.

Půjdeme-li ještě o něco hlouběji, v druhé polovině třicátých let se nemálo našich dobrovolníků zapojilo do španělské občanské války, a to na opačné straně, než „dobrovolníci“ poslaní z Německa, ale na straně, kterou podpořili „dobrovolníci“ ze Sovětského svazu. Na československo-německé vztahy to přímý vliv nemělo (pomineme-li různá ideová prohlášení), i když oba státy dodávaly také zbraně opačným stranám.

Půjdeme-li ještě hlouběji, tak po vypuknutí americké občanské války vstoupily do armády Unie stovky důstojníků z mnoha evropských zemí. Není však bez zajímavosti, že Konfederaci se dostalo nikoli jen symbolické pomoci od Francie a Velké Británie, zatímco Unii pomoci od Ruska. Takže vidíte, že podpora bojujících válečných stran je vcelku celosvětově oblíbena, a to bez ohledu na dobu, region či mocenské postavení.

Nicméně z některých velmocí se staly jaderné velmoci...

Máte pravdu, od vstupu do jaderné epochy, jejímž mezníkem se stalo americké bombardování dvou japonských měst, se stále více rozlišuje, hlavně ve vojenství a v diplomacii, eskalace nejaderná a eskalace jaderná. Zatímco nejaderná eskalace je vcelku považována za normální, u jaderné eskalace jsou všichni opatrní, neboť riskovat jaderný Armagedon chce jen málokdo.

Během studené války byla narýsována zřetelná linie mezi nejadernou a jadernou eskalací, ke které se sice obě strany několikrát přiblížily, ale žádná ji nepřekročila. Bylo by nanejvýš vhodné, aby se současní politici nechali v této problematice co nejrychleji dovzdělat, naše dva učitele dějepisu ve vládě nevyjímaje. Je mi jasné, že v osmdesátých letech se toho během studia o eskalaci mnoho nedozvěděli, ale celoživotní vzdělávání by mohlo zafungovat také u nich.

Máte tedy nějaké obavy?

Mám, jelikož ukrajinský útok na ruský radar je stejným přiblížením k dělící linii mezi nejadernou a jadernou eskalací, jako byla například kubánská krize, zvláště pokud by se takový pokus opakoval. Jak říkám, do zásad mezinárodního práva nevidím, takže nevím, zda se v oblasti chápání zbrojních dodávek bojující zemi něco změnilo. Ale onu linii bych střežil velmi pečlivě a zřetelně bych dával najevo náš zásadní interes v jejím nepřekročení.

Ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil určité varování, směřující mimo jiných i adresně naší zemi…

Je jeho právem varovat i naším právem nedbat varování. Na druhou stranu však naši politici nemají od občanů bianco šek k provokování konfliktu, jenž by pro nás nemusel být zcela symetrický. Jednoduše řečeno, my jadernou zbraň nemáme (aspoň doufám) a na rozdíl od minulosti již nemáme ani žádný její nosič. A spoléhání na alianci by mohlo být ošidné. Mnohem významnější stát aliance se před lety ocitl v situaci, kdy byl fakticky poražen dokonce na území považovaném za součást aliančního prostoru, aniž by kdo z jeho spojenců hnul prstem.

Rozumím, máte na mysli Alžírsko. Jak to ale souvisí s dneškem?

Nemusí vůbec a může velmi. Alianční záruky jsou postaveny takovým způsobem, že může nastat vícero interpretačních vzorců, takže opatrnosti nikdy nezbývá. Nikdy pak nezapomínejme na Freuda a Adlera. Léčba Minderwertigkeitskomplexu křikem není asi to pravé ořechové, a pokud pochodujeme v čele s ideově úderným transparentem, není od věci čas od času mrknout za sebe, kdo (a zda vůbec někdo) nás následuje. Ostatně v 19. století radil Havlíček-Borovský Vašíkovi, aby moc nechodil na led. Nyní jsme sice na ledě vyhráli, ale někdo by mohl podobnou „dobře míněnou radu“ adresovat našim Petříkům. Aby nám nakonec Petr nezbyl – ten černý.