Budou to tři roky, co vyzváněly zvony a hořely svíčky, lidé přicházeli na pietní shromáždění, protože 18. prosince 2011 zemřel poslední československý a první český prezident.

Jak se proměnilo vnímání osobnosti Václava Havla během uplynulých tří let?

Rozdílně ve světě a tady. Zatímco ve světě jeho odkaz nabývá na významu, tady je bagatelizován a zesměšňován.

Co Vás nejvíc naštvalo z toho, co bylo řečeno nebo co jsme udělali v republice v souvislosti s Václavem Havlem?

Ani bych se k tomu nevyjadřoval. Vyjádření, která jsou negativní, jsou tak nízká, že nemá cenu o nich ani mluvit. Jde o projev mindráků a slabosti těch, kteří je z úst vypouštějí. 

Co Vás naopak potěšilo?

Že na něj svět nezapomněl a že jeho odkaz je skutečně živý. Je to vlastně jedna z posledních figur na politickém hřišti v celé naší civilizaci, která není produktem aparátu a která spojuje původní americké ideály, že prezident musí být zároveň myslitel. Najednou si svět uvědomuje, že v kontextu těch, řekněme posledních 50ti let, je postavou zcela výjimečnou.

Když pomineme část politické sféry, mám dojem, že lidé na Václava Havla nezapomněli…

Zvlášť to člověk vidí na univerzitách u mladých lidí, kteří si jeho přesah uvědomují. Myslím si samozřejmě, že jeho stopa je nesmazatelná, ač by ji politici rádi trošku umenšili, aby sami svou zvýraznili. Tato snaha je ale velice komická.

Jak reflektujete to, jak je jeho odkaz, jeho památka medializována?

Samozřejmě máme příklady naprosto pozoruhodných věcí jako je monografie od Martina C. Putny, teď vyšly dvě knihy: od Daniela Kaisera a Michaela Žantovského. To jsou knihy, které jsou velmi podstatné, i když každé lze něco vytknout, ale ten, kdo má zájem zjistit, kým Václav Havel byl, si po přečtení takovýchto tří knih obrázek či mozaiku může složit a udělat si svůj kvalifikovaný názor. To je jedna rovina. Druhá je mediální, a ta je bohužel v našem prostoru zjednodušená, protože u nás vlastně nemáme prestižní média, která by se tomu věnovala důkladně. 

S odstupem, po třech letech, jak hodnotíte činy Václava Havla, myšlenky, případně politickou ideologii?

On žádnou politickou ideologii neměl, v tom byl právě významný. Byl myslitel, který odpovědi hledal a neměl ideologii, která by prefabrikovala odpovědi. To je to, co na něm svět do dneška hodnotí, stejně jako jeho jiný vztah k oběti. U nás, v civilizaci, kde si myslíme, že všechno lze spočítat, že člověk je schopen přinést nějakou oběť jen tehdy, když má představu, co mu přinese, když má pocit, že oběť má nějaký bezprostřední smysl. On naopak vstoupil do vypočítavého a vypočitatelného světa s tím, že každá oběť, která je důkladná a vážná, může mít jednou smysl, což se nemusí projevit v krátkém horizontu. Jeho ideály takto zvítězily. Jazykem a způsobem myšlení porazil systém tak jako kdysi Gándhí.

V souvislosti s debatou o působení prezidenta Miloše Zemana se začíná hovořit o tom, že jeho nástupcem by mohl být v příští prezidentské volbě kandidát, který by následoval odkaz Václava Havla. Padají jména jako Šimon Pánek či Tomáš Halík. Koho očekáváte Vy?

Doopravdy nevím. Současná naše politická elita je natolik uzavřená, že je malá pravděpodobnost, že by mezi sebe někoho pustila. Pan Halík by na tom byl podobně jako pan Schwarzenberg, protože představuje minoritu, jeden je šlechtic, druhý duchovní. Pan Pánek je úplně mimo veškeré politické struktury. Obávám se, že takovéto osobnosti nemají moc velké šance. Osobnosti u nás bezpochyby jsou, ale jak jsme viděli na poslední volbě a i té předposlední, hrají velkou roli různí sponzoři, peníze a populistická vyjádření, a osobnosti typu jako byl Václav Havel nebo je eventuálně pan Halík, se rozhodně nesníží k nějakým populistickým výrokům.

Existují u nás politické síly, které opravdu následují odkaz Václava Havla?

Asi se někteří politici k němu hlásí, ale že by šlo o celou politickou stranu, která by důsledně navazovala, to se mi v tuto chvíli nezdá.