Kožený, Pitr, Bakala, Krejčíř, Mrázek, velcí privatizátoři, ale také představitelé ekonomické kriminality, symboly, na které jsme měli být hrdi. Přidejme jména Stárka, Stehlík, jména, která časem zapadla. Co to podle vás vypráví o budování jiné ekonomické společnosti, než o níž se hovořilo v Prognostickém ústavu. Přichází morální pád a otupělost? Nebo nejsme v rámci bývalého východního bloku až tak výjimeční?

V jistém smyslu je česká společnost v rámci bývalého komunistického bloku výjimečná tím, že před druhou světovou válkou jsme náleželi k průmyslově nejrozvinutějším zemím světa. Jestliže bychom učinili srovnání se současným systémem globální ekonomiky, zaujímali jsme svým významem místo, jež dnes patří zhruba Jižní Koreji. Uvádí se, že ve druhé polovině dvacátého století zaznamenaly nejvýraznější pokles v celkové ekonomické výkonnosti tři státy, a to Argentina, Uruguay a Československo.

Dále v českých zemích existovala nepopiratelná lokální tradice až mesianisticky vyhrocené touhy po sociální spravedlnosti a rovnosti, která se projevila v příklonu významné části české populace ke komunistické ideologii, ale již se – na rozdíl od Jugoslávie – nepodařilo přeměnit v tradici národního komunismu nezávislého na přímém sovětském vlivu.

Na druhé straně jsme jedinou bývalou komunistickou zemí, v níž se – a to včetně východního Německa – v posledních třiceti letech zvýšil počet obyvatel. Pobaltí nebo balkánské země se doslova vylidňují. Z některých z nich se vystěhovala až čtvrtina obyvatel. Je vidět, že řada lidí stále považuje život v Čechách a na Moravě za perspektivní a smysluplný. Stáváme se navíc přistěhovaleckou zemí, do níž – naštěstí – směřují především lidé za prací, schopní se plnohodnotně asimilovat a přinášející nové inspirace.

Není proto důvod k morálnímu pádu a otupělosti, a to bez ohledu na vliv médií a dalších aktérů, které podobné pocity vyvolávají kvůli partikulárním zájmům a snadné manipulovatelnosti veřejností. Každý je pánem svých emocí a hodnotových postojů a záleží na něm, zda je zaměří pozitivním a konstruktivním, nebo negativním a destruktivním směrem.

Pokud jde o výše zmíněná jména, šlo o projevy nostalgie po grunderské fázi českého kapitalismu, která před první světovou válkou přinesla prosperitu. Mělo jít o reinkarnaci Škodů, Baťů nebo Kolbenů. Byla to iluze, protože stát počátkem devadesátých let trestuhodně rezignoval na svoji zásadní úlohu a povinnost vytvoření právního, vzdělávacího a motivujícího rámce, který by umožnil vyrůst nové generaci osobností originálně rozvíjejících podněty soudobého technologického věku otevírajícího netušené možnosti. Úloha tvůrčích jedinců je stále nesmírně důležitá. Steve Jobs, Elon Musk nebo Bill Gates jsou ale produkty systému, který jejich talent neudusil v zárodku.

Podle makroekonomů předstihujeme některé západní, resp. jižní státy Evropy. Na druhou stranu, mnoho dnešních domácností žije od výplaty k výplatě. Byla naše cesta od revoluce úspěšná a jsou ti, kteří jsou na, nebo pod hranicí životního minima, nešťastníci, hlupáci, jak se říkalo v devadesátých letech? Všem přece není dáno býti milionáři, ostatně těch multimilionářů ovládajících světovou ekonomiku je jen hrstka ...

Obávám se, že to, že jsme ve výši HDP na osobu předstihli Řecko a Portugalsko a blížíme se úrovni Itálie a Španělska, vypovídá spíše o dlouhodobé stagnaci zmíněných zemí po vstupu do eurozóny, jejíž pravidla jim zabraňují provádět samostatnou fiskální politiku, než o mimořádném dynamismu českého hospodářství. Například HDP na osobu v Itálii je stejný jako v roce 2000! Přitom v letech 1960 až 1990 se hovořilo o „italském hospodářském zázraku“ a ještě dnes je italský vývoz vyšší než britský. Nezapomeňme rovněž, že začátkem devadesátých let mělo tehdejší Československo ekonomickou výkonnost srovnatelnou s Irskem, které je dnes po Lucembursku nejbohatším státem Evropské unie. A to ani nemusím zmiňovat pokrok, jenž za uplynulých třicet let učinila Čína.