Jak podle vás veřejnost hodnotí současnou vládní krizi? Vím, že na výstupy z výzkumů je ještě brzy, ale jde mi o váš osobní pohled na situaci.

Změny, které vládní krize ve veřejném mínění odstartovala, budeme moci hodnotit teprve po několika týdnech nebo měsících, až si lidé ujasní, co se vlastně stalo. Zatím mohu mluvit jen o tom, jaké dopady očekávám. Především myslím, že se dále prohloubí kritický vztah k politice a politikům. V hlavách řady občanů se upevní pocit, že ti nahoře hrají mezi sebou o moc, místo aby se starali o problémy běžných lidí. To, co se kolem krize děje, může na první pohled vypadat jako mobilizace veřejnosti k větší společenské angažovanosti. Ve skutečnosti se ale aktivizovaly jen poměrně úzké skupiny příznivců a odpůrců jednotlivých aktérů, voličská masa zůstala pasivní a převážně znechucená. Tuším, že to povede k dalšímu poklesu volební účasti.

Druhým důsledkem patrně bude pokles důvěry všem třem aktérům krize, tedy Bohuslavu Sobotkovi, Andreji Babišovi i Miloši Zemanovi. Pokud mezi nimi jsou budoucí premiér a budoucí prezident, bude to dlouhodobě znamenat nižší respekt vůči představitelům státu a možná i vůči státu jako takovému. Nelze ale vyloučit, že zmínění pánové tento nepříznivý dojem ještě napraví a všechno dopadne lépe, než se mi teď jeví.

Jaký vzkaz vysílají občané protestující na českých náměstích proti Andreji Babišovi i Miloši Zemanovi? Sám prezident tvrdí, že bychom váhu demonstrací v demokracii neměli přeceňovat. Co vy na to?

Připomněl bych jedno z hnutí, které také přivádělo desítky tisíc lidí do ulic, jmenovalo se: Děkujeme, odejděte. Jeho vliv na politické dění ve státě byl opravdu malý, snad jen trochu přispělo ke vzniku protestních hnutí, která v posledním desetiletí získávají celkem velký podíl voličských hlasů. V tomto směru má pan prezident pravdu, že váhu a vliv demonstrací takovéhoto rozsahu bychom neměli přeceňovat. Na druhé straně v lednu 1989 se Palachova týdne zúčastnily jen tisíce lidí, na Albertově byly 17. listopadu toho roku také jen tisícovky manifestujících a za pár týdnů stála na Letné třičtvrtěmilionová masa. Kdyby nespokojenost s českou politikou přesáhla určitou mez, možná by před volbami mohly přijít takové demonstrace, které už by nebylo možné brát na lehkou váhu.

Domníváte se, že nespokojenost Čechů poroste? Můžeme očekávat další demonstrace?

Osobně si myslím, že můžeme čekat další demonstrace zhruba v takovém rozsahu, jak jsme to viděli v posledních dnech, skutečně masový protest nečekám. Česká společnost je dlouhodobě nespokojená s politickou situací, ale necítí se touto situací vysloveně ohrožená. Je mírně frustrovaná tím, že životní úroveň neroste tak, jak jsme si představovali, ale při velmi nízké nezaměstnanosti a rostoucích platech to také nemůže přinést velké demonstrace. Očekávám proto akce, které budou mít sice velké mediální pokrytí, ale ve skutečnosti malý politický dopad.

V našem rozhovoru v minulosti jste řekl, že „v české společnosti existuje dlouhodobá poptávka po politických subjektech, které nahradí tradiční strany. Jde o výzvu vůči politickému systému, který vznikl v devadesátých letech“. Je podle vás hnutí ANO tím subjektem, které nahradilo tradiční strany?

Takovou poptávku pozorujeme nejen u nás. Francouzským prezidentem se stal reprezentant politického uskupení, které vzniklo zhruba rok před volbami. ANO samozřejmě patří k těm subjektům, které soupeří s tradičními stranami, i když bych si zatím nedovolil říct, že je nahradilo. Je ovšem třeba zdůraznit, že není jediným oponentem tradičního stranictví, do stejného typu politických aktérů patří Starostové a nezávislí, původní Úsvit a vlastně i současné Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie nebo Realisté, ačkoliv jde z formálního hlediska o politické strany.

Jak podle vás vypadá průměrný volič ANO a jak ČSSD či KDU-ČSL? Čím se od sebe liší?

Nemám rád pojem průměrný volič, protože příznivci žádné politické strany netvoří homogenní masu, která by se dala dobře charakterizovat nějakým jedním, typickým voličem. Ve všech třech případech, na které se ptáte, můžeme vidět opravdu velkou rozmanitost elektorátu, největší asi u hnutí ANO. Hlavními skupinami jeho podporovatelů jsou lidé ve věku třiceti až přibližně šedesáti let, spíše obyvatelé středních a větších měst, o něco častěji s vyšším vzděláním, než odpovídá průměru české populace. Nejsou to žádní vyslovení levičáci ani pravičáci, spíš se řadí k politickému středu, někdy pravému, jindy levému. Někteří sociologové tvrdí, že v poslední době ANO o mladší, městské a spíše pravicově smýšlející příznivce přichází, jiní to nepotvrzují. Musíme si chvilku počkat, než průzkumy odhalí dopad právě končící vládní krize na složení potenciálních voličů ANO.

Totéž ale platí i pro ČSSD. Ta měla před krizí ve srovnání s ANO hodně voličů v nejstarší věkové kategorii – podobně jako komunisté – s nižším vzděláním, trochu častěji šlo o lidi z venkova, i když města byla také silně zastoupená. Téměř všichni příznivci ČSSD se hlásí k politickému zaměření od středu do leva.

Pokud jde o KDU-ČSL, výrazným rysem jejího voličstva je regionalita – strana má největší podporu v oblastech se silnou křesťanskou tradicí. Její elektorát se však mění, řada průzkumů ukazuje, že v něm přibývá lidí mladšího a středního věku, často s vyšším vzděláním, žijících ve velkých městech. Myslím, že jde o jeden z mála subjektů, jehož elektorát se pod vlivem vládní krize nijak výrazně nezmění. Jinou otázkou ovšem je, jak to bude s voličstvem nově vytvářené koalice KDU-ČSL a STAN, tady nám zatím relevantní sociologické analýzy chybí.

Jak Češi důvěřují současné vládě? A jsou stále rozdělení na levici a pravici? Nesmývají se odstupy mezi politickými spektry?

Trochu se bojím, že mohu mluvit jen o loňském sněhu, zatímco ten letošní už možná zavalil silnice. Důvěra současné vládě byla až do vládní krize znatelně vyšší, než jakou se mohly chlubit předchozí pravicové vlády. Bylo to i díky tomu, že koalice působila v zásadě ve shodě a bez velkých kauz. Teď je vše jinak a my si musíme počkat, do jaké míry to důvěru vládě ovlivní. Nechtěl bych ale vytvořit dojem, že vláda měla před krizí podporu celé společnosti. Podíl těch, kteří jí důvěřovali, v průzkumech Centra pro výzkum veřejného mínění nikdy nepřekročil hranici padesáti procent, podstatně lépe na tom vždy byla například obecní zastupitelstva včetně starostů nebo třeba armáda a policie.

Rozdělení na pravici a levici je úplně jinou otázkou. V celé Evropě se rozdíly mezi levicovou a pravicovou politikou stírají, pravicové vlády pečují o sociální stát a levicové se zabývají tématem svobody. I proto mají velkou šanci různá středová uskupení, mezi která patří i české ANO. Lidí, kteří se jednoznačně hlásí k pravici nebo levici, ubývá i u nás a hlavně už to pro mnohé z nich není tak důležité jako před nějakými patnácti, dvaceti lety. Zdá se mi, že strana nebo hnutí, které se jednoznačně hlásí k pravici, jako například ODS, TOP 09 nebo Svobodní, nebo naopak k levici, jako KSČM či v poslední době ČSSD, nemá u nás šanci volby vyhrát. Je to ale jen můj osobní názor, třeba mne voliči překvapí.