Volby už klepou na dveře a asi nelze začít jinak než se Vás zeptat, jak nahlížíte na svoji misi v předvolební kampani a zda tedy počítáte s tím, že po volbách usednete do křesla ministra zdravotnictví? Všechny volební průzkumy hovoří o celkem jasném vítězství hnutí ANO. Tedy nikoli zda zvítězíte, ale s jakým náskokem.

Podle mě jsou jakékoliv závěry stále velmi předčasné. Zajíci se počítají až po honu a já jsem v prognózách opatrný. Tím odpovídám i na dotaz mého možného angažmá na ministerstvu zdravotnictví.

Máte pravdu, horká část volební kampaně nás teprve čeká a političtí rivalové dávají najevo, že s vámi, tedy hnutím ANO, do vlády nikdy nepůjdou. Nemáte obavy, že vašemu hnutí hrozí Pyrrhovo vítězství? Vyhrajete, ale nebudete mít nikoho k sobě, s kým budete moci vládnout.

Koaliční potenciál stran je jednoznačně určen výsledkem voleb a pak ochotou najít programový průnik potenciálních koaličních partnerů. Vyčkejme a uvidíme. V tuto chvíli jsou podobné dotazy hypotetické a upřímně si myslím, že snad ani nemusí mířit na mě. Moje mise jde po cestě směrem k českému zdravotnictví, které chci dostat na úroveň těch nejlépe fungujících zdravotnických systému v Evropě. To je můj hlavní cíl a úvahy o vládnutí mě nijak v tuto chvíli nezaměstnávají.

Možná jste mistrem zkratky, ale řada českých politiků nezná a nečte volební program ani svých vlastních stran. Pokud byste měl v jedné větě charakterizovat volební program vašeho hnutí v kapitole zdravotnictví, jak by ta věta zněla?

Možná jsem mistrem zkratky, možná ne, ale z pohledu českého zdravotnictví požaduje naše hnutí splnit následující priority svého programu: větší transparentnost, větší dostupnost, měření kvality zdravotní péče, užší vazbu zdravotně sociálních aspektů léčby pacientů a důraz na prevenci.

Pojďme postupně. Větší transparentnost v českém zdravotnictví? Vám se zdá naše zdravotnictví málo čitelné?

V systému českého veřejného zdravotnictví se ročně zachází s více než 300 miliardami korun. Obecně se předpokládá, že deset, možná dvacet procent se ztrácí díky neprůhlednému hospodaření. Jinými slovy je problematická kontrola a dohledatelnost užití desítek miliard korun. Jedná se například o veřejné zakázky v českém zdravotnictví, nákupy drahých diagnostických nebo léčebných přístrojů a podobně. I proto chceme, aby měl občan přístup pomocí otevřených dat k hospodaření nemocnic a zdravotních pojišťoven. Na ministerstvu financí se to v uplynulém volebním období podařilo. Kolegové vytvořili skvělý projekt otevřených dat, díky kterému občané mohou na internetu vidět do poslední koruny každý výdaj rezortu. Nevidím důvod, proč by to takto nemohlo fungovat i ve zdravotnictví. Vždyť jde stále o veřejné prostředky. Pokud mluvíme o transparentnosti, nemohu nezmínit dnes hojně komentované, ale roky mlčky přehlížené téma zpětných bonusů vyplácených dodavateli léků a zdravotnického materiálu především nemocnicím. Když se zamyslíme, že jde v souhrnu o desítky miliard ročně, pak je tlak na větší kontrolu využití takovýchto prostředků zcela na místě.

Zastánci zpětných bonusů tvrdí, že je vše v pořádku, že se takto vrácené peníze vracejí zpět pacientům. Údajně by se bez těchto peněz systém zhroutil.

Vidíte, jsme u té transparentnosti. Já netvrdím, že podobné počínání je trestné, to nevím, musí to říci jiné, k tomu pověřené instituce. Já tvrdím, že je neprůhledné. Pokud jsou známy případy, kdy nemocnice obdržela od dodavatele defibrilátor za 462 tisíc a pojišťovně vyúčtovala za ten samý kus cenu 850 tisíc, tak se ptám: jak je možná tato praxe, existuje k ní příslušná legislativa, co se děje s penězi, které byly takto nemocnici „vráceny“, nedalo se s nimi naložit lépe a další otázky. Jde o letitou praxi, která v souhrnu představuje ne zrovna průhledné hospodaření. Podotýkám, že jde o peníze z veřejného zdravotního pojištění a v celkovém objemu o desítky miliard korun ročně.

Jak si představujete lepší dostupnost zdravotní péče?

Z mého pohledu je nutné zajistit v prvé řadě dostupnost praktických lékařů. Ti mají být základním kamenem českého zdravotnictví, stejně jako je to ve vyspělých zemích. Pozitivní v tomto směru je, že daný obor získává u absolventů medicíny na atraktivitě. Pokud mám správné informace, tak každý rok by mělo do praxe nastoupit 200 mladých praktiků. To je skvělá zpráva. Dostupnost ale také úzce souvisí s kvalitou péče. Je nutné měřit, kontrolovat a především zveřejňovat ukazatele kvality zdravotní péče. Pacienta tedy nikoli pouze léčit, ale pokud možno i vyléčit. Pokud budeme mít relevantní údaje o kvalitě péče, budeme správně směřovat finanční toky a odpovídající kvalitě přiřadíme i odpovídající ohodnocení. Tak podpoříme motivaci poskytovatelů a kýženou efektivitu. Dnes pacient tápe a chce se léčit spíše na základě subjektivních než odborně měřitelných kritérií. Začal bych u zveřejňování počtu provedených výkonů v jednotlivých odbornostech. Právě dostatečný počet provedených výkonů je klíčem ke kvalitě a bezpečnosti pacientů. Pokud srovnáte nemocnice, kde lékařský tým provede ročně stovky náročných zákroků, se zařízením, kde stejných zákroků proběhne za rok několik desítek, nelze mluvit o srovnatelné kvalitě ani bezpečnosti pro pacienta.

Domníváte se, že pacient má dnes obecně dostatek informací, aby se mohl odpovědně rozhodovat o své léčbě?

Lékař má logicky nad pacientem informační převahu. Jsem proto zastáncem zavedení doporučených klinických postupů srozumitelných pro pacienty tak, aby pacient měl přehled o způsobu svojí léčby. Odtud se může i kompetentněji rozhodovat o své léčbě. Zkrátka vyšší edukace povede i k větší odpovědnosti pacientů za jejich zdraví. Dnes o všem rozhoduje lékař a pacient často ani nechápe souvislosti v navrženém postupu léčby. Je to také hodně o dobré komunikaci lékaře s pacientem. Tam vidím, i podle množství stížností pacientů, velké rezervy. Domnívám se, že komunikaci s pacientem by měl být přikládán mnohem větší význam již na lékařských fakultách.