17. listopad 1989 byl pro vás dost významný den. Jak na tu situaci vzpomínáte s odstupem?

Neustále vnímám 17. listopad a celou porážku komunismu jako nejkrásnější okamžik, na který jsem od roku 1968 čekal. To je bezpochyby a jsem rád, že jsem se toho dožil a že jsem k tomu svým malým dílem mohl přispět. Nyní máme už 34 let od pádu komunismu a myslím si, že vedle toho vzpomínání bychom se také měli posunout i k nějaké otevřené, poctivé, sebekritické a celospolečenské diskusi, jak si vedeme jako Česká republika, co se povedlo, co se povedlo i méně, v čem máme mezery a slabiny a také jak slabiny odstranit. Nelze nepřehlédnout, lidé to vidí také v zahraničí, vidí to všichni, že přešlapujeme na místě a vlastně ani z toho místa nevíme, jak se pohnout. Ne náhodou např. označil německý list Die Welt Českou republiku jako Nemocného muže Evropy.    

Já bych si přál, abychom využili výročí nejen na tradiční vzpomínání účastníků, jak se odehrával 17. listopad, ale abychom se byli schopní posunout dál.

TÉMA: LISTOPAD 89 – JE, NEBO NENÍ CO SLAVIT?

Jak jste psal ve své knize, optimismus vám vydržel pouze dva roky a pak jste musel sledovat rozpad Československa, a už jste nenašel stát, do kterého jste se vrátil. Jak tedy hodnotit vývoj, kterým se ubíráme?