Příští měsíc by se dožil Václav Havel 80 let; k tomuto jubileu se připravuje u nás i ve světě řada akcí. Setkal jste se s ním někdy vy sám jako aktivní účastník protikomunistického odboje? A jaký na vás udělal vůbec dojem? Byl skutečně tím neohroženým disidentem, jak se o něm hovořilo? Podporoval třetí odboj i v jiných částech republiky než přímo v Praze?

Moje první setkání s Václavem Havlem se uskutečnilo počátkem roku 1990 ve Valdštejnském paláci, kam jsem byl pozván na slavnostní akci při udělování ocenění od rádií Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. To naše asi půlhodinové setkání připravil známý scenárista Jiří Křižan (autor scénáře k filmu Je třeba zabít Sekala). Já jsem k Havlovi vzhlížel s velkými nadějemi, ale už při tomto setkání jsme se zrovna neshodli v názoru na činnost bratrů Mašínů. On se domníval, že veřejnost, vychovaná seriálem Třicet případů majora Zemana, by podporu Mašínů asi moc nepochopila. Já jsem byl vůbec disident trochu jiného ražení než Václav Havel, k vyjádření protestu proti komunistickému režimu jsem používal i zbraně. On v tom byl jiný, méně razantní, což byla, podle mého názoru, chyba. Ty komunistické struktury pak prorostly i do nového ekonomického systému a byl s tím velký problém i při privatizaci. To se mi pak potvrdilo, když jsem pracoval na několika případech coby důstojník BIS.

Ohledně podpory v regionech to bylo trochu jinak. Jak jsem už řekl, já byl odbojář trochu jiné povahy a my jsme si v tomto vzájemně moc nenotovali. Pražští disidenti se spíše scházeli na nějakých kulturních akcích a v restauracích, rozšiřovali tiskoviny, kdežto já jsem byl daleko více militantní. Ani bych s nimi na některé ty jejich společenské akce nechodil, protože tak se mezi ně mohli lehce dostat, a také se dostávali, komunističtí konfidenti.