V minulém týdnu jste se zúčastnil připomínky úmrtí Aloise Rašína, pak jste mu věnoval i svůj aktuální blog. Co bychom si měli z jeho odkazu dnes připomínat nejvíce?

Odhodlání a odvahu, to nám nyní nejvíce chybí. Stát za svým přesvědčením a svými hodnotami. Rašín se staral o státní finance po devastující světové válce, při pandemii „španělské“ chřipky, která celosvětově zahubila mnoho milionů lidí. Při hyperinflaci v okolních státech. Jeho politika vyrovnaného rozpočtu, úspor a silné koruny mu přinesla mnoho nepřátel, ale zajistila měnovou stabilitu na mnoho desítek let a vynikající pověst české koruny.

V blogu jste také zmínil, že minulost je naším kompasem pro budoucnost. „Bez vůle k hájení samostatnosti a suverenity republiky,“ napsal jste. Co je podle vás dnes největší výzvou pro samostatnost a suverenitu?

Pokud se budeme dívat optikou covidu – tak třeba naše postavení z hlediska nákupu vakcíny (jsme jen bezvýznamnou gubernií) a rezignace na vývoj či licenční výrobu či alespoň vlastní nákupní politiku a vlastní hodnocení vakcín, které jsou na světě k dispozici.

Ale v jádru najdeme zničenou svrchovanost všude. 60% našich zákonů jsou evropské směrnice přijímané povinně. Evropské „zelené“ hospodářství a plán (Green Deal) je devastující pro náš průmysl a naše bohatství – přesto se bez řečí podrobujeme, zavíráme fabriky a provozy (např. Vřesová). Ministr Blatný mluví o uzávěrách a za jeho zády je vlajka Evropské unie. Vlastní svrchovanost máme opravdu již jen zhruba ze 40%.

CELÝ KOMENTÁŘ ZDE

Také jste zmínil, že stále „čekáme na pokyn z Vídně“, respektive z Bruselu. Myslíte, že by Rašín vnímal EU jako habsburskou monarchii, proti které bojoval? A vidíte vy osobně z dnešního pohledu nějaké paralely?

Alois Rašín byl vlastenec, který byl souzen v nespravedlivém procesu s tzv. Omladinou, pak dostal za snahu o samostatný stát trest smrti na začátku světové války (ten byl posléze zmírněn na doživotní trest). Jeho syn Ladislav, poslanec Československého parlamentu za národní demokracii, patřil k největším kritikům Beneše a jeho kapitulace v roce 1938. Jako takový byl již v roce 1939 zatčen gestapem a zemřel v nacistickém vězení.

Troufám si tedy tvrdit, že oba tito muži by snahu o to, aby o životě Čechů, Moravanů a Slezanů si v tomto našem prostoru rozhodovali oni sami jako svrchovaný národ – hájili s naprostou urputností.

Když jsme u té historie, tak v týdnu jsme si připomněli výročí 25. února 1948. Spatřujete nějakou podobnost mezi tím, co se stalo tehdy a co zažíváme dnes?

Ano. Únor byl důsledkem devastace hodnot, likvidací tradičních pravicových stran (Agrárníci, Národní demokracie) a dominantního socialistického uvažování médií a elit v situaci poválečného rozvratu. Že k tomu byla potřeba ještě agresivní a schopná organizovaná síla – KSČ – je jasné. Ale Únor byl jen razítko na již zásadní přeměně společnosti.

Nyní čelíme podobně agresivní nové levici. Neútočící již tolik na bohatství a výrobní prostředky (i když u Pirátských plánů na přeměřování velikosti bytů a jejich užívání nejsme zas tak daleko), útočí tu genderově a rasově (58 pohlaví; „vina“ bílých obyvatel), tu internacionálně (migrace; EU a jiné globální útvary), tu digitálně (v tom je nejdále Čína), tu ekologicky.

Výsledek je ale tentýž – růst velikosti státu a představy, že má vše obstarat a řídit, hledání viníků a odpadlíků. Snaha o kádrování a cenzurování. Naše média až na drobné výjimky (ty byly v roce 1947 také) již kokrhají podobným stylem. Řada názorů se nesmí/nemá veřejně říkat, většinoví občané se stahují z veřejného života často ze strachu.

Vzhledem k tomu, co se dneska odehrává, jsem od jedné komentátorky četl názor, že z ČR se stal „padlý stát“, který nezvládá plnit své funkce. Máte ze současné vlády také ten dojem?