Jak jste letos oslavil svátek 17. listopadu?

Šel jsem s dětmi zapálit svíčku na Národní třídu v Praze. Já jsem tam už léta letoucí chodil vždycky večer, často sám nebo jen s manželkou, protože mi pijou krev takové ty skupiny, které mají patent na odkaz 17. listopadu. Myslím, že je to svátek svobodných lidí, a takové grupen akce jsou mi protivné. Takže tam jdu zcela individuálně, čím dál víc je to pro mne spíš vzpomínka na mládí. Dívám se na svého syna, kterému je dnes osmnáct stejně jako mně v roce 1989, když jsem demonstroval na Národní. Připadal jsem si dospělý, ale teď vidím, jaký jsem byl tehdy kluk, takže je to pro mne vzpomínka spíš už generační.

Co pro vás tento den znamená? A jak ho vnímáte dnes? Myslíte si, že má smysl si ho nyní připomínat víc než dřív? Zdá se, že mnoho lidí to tak cítí, přicházejí oslavit Den boje za demokracii a svobodu v mnohem větším počtu do centra Prahy, nejen na Národní třídu, ale i na Albertov nebo Václavské náměstí.

Nevím, znám asi devět lidí, kteří byli tehdy také na Národní třídě, jsou to spolužáci z přírodovědecké fakulty, a mám pocit, že takřka všichni to slaví individuálně, nikdo z nich nechodí povykovat na náměstí. Já to beru jako svátek svobody, že můžeme vyslovovat různé názory, že každé noviny, i když čím dál méně, píší něco jiného, že vás na Šumavě nezastřelí dávkou ze samopalu, jen vás tam honí ekolog. To je v mých očích něco, co by mělo lidi sjednocovat. Ale platí už od první republiky, že když je nějaký svátek, třeba 1. máj, že se nechodilo do práce, každá partaj nebo skupina se snažila si to udělat k obrazu svému, soutěžily, kdo tam má víc manifestantů. A tomu se asi nedá moc bránit, ale já se snažím tomu moc nepřispívat.

Před památníkem na Národní třídě letos několikrát zaznělo, i od vašeho otce –exprezidenta Václava Klause, že demokracie a svoboda jsou dnes ohroženy, i když každý vidí hrozbu někde jinde. Máte také takové obavy?

Svoboda je ohrožena vždycky a všude. Musí být lidi, kteří ji budou hájit. To není žádná novinka. Teď se naštěstí mezinárodní politická situace zlepšila dvěma ryze demokratickými kroky, kde normální prostí lidi volili zcela odlišně, než si přály elity, vědátoři, herci, mudrlanti, politické elity a velký byznys. V mých očích brexit je pro ně taková Moskva, ale zvolení Trumpa už je maličko Stalingrad. Z toho jsou přešlí a budou to těžko rozdýchávat. V tomhle se ta mezinárodní politika výrazně zlepšila, ale na druhou stranu v samotné Evropské unii a u nás je ta změna ještě nula nula nic. Samozřejmě trochu se čeká, co se stane ve volbách v Rakousku, Francii, Německu, ale tahle změna, trochu revoluce zdravého rozumu a normálních lidí, tady ještě nenastala.

Vím, že jste stejně jako třeba exprezident Václav Klaus i současný prezident Miloš Zeman uvítal zvolení Donalda Trumpa. Ale kde berete tu jistotu, že zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států amerických znamená vítězství zdravého rozumu a přinese pozitivní změnu na mezinárodním poli? Vždyť Trump je velká neznámá, pokud jde o politiku.

To je samozřejmě velký deficit Donalda Trumpa, že kromě byznysu ho lidi neznají v žádné větší funkci. Jistotu nemáte nikdy. Na druhou stranu jsem měl jistotu, že Hillary Clintonová by pokračovala v rozvratu západních hodnot, který ve Spojených státech a Evropě nastává posledních dvacet let čím dál silněji. A v tomto smyslu byl Trump někdo, kdo se tomu postavil, zůstal stát a vyhrál. Takže v tom svobodomyslní lidé, nejen ti dva, které jste jmenovala, spatřují velkou naději.

Zatím jsou známé jen ty názory a plány, které předkládal Donald Trump voličům v prezidentské kampani. Ty vám byly blízké?

Donald Trump je člověk, který nepatří k těm, kteří si myslí, že bohatství vzniká z nějakých vládních programů a dotací, ale že vzniká z práce. Je mi blízká část jeho programu, že zruší nějaké miliardové podpory proti globálnímu oteplení, a věnuje je vyčištění amerických řek, že nebude podporovat, aby Amerika měla světovládu, ale bude hájit americké zájmy atd. Myslím si, že při vítězství protistrany reálně hrozila eskalace konfliktu tady v Evropě nebo nedaleko od nás, což trochu ubylo. To jsou věci, které člověk, který má devatenáctileté syny, musí samozřejmě brát s jistým ulehčením.