V „separatistických“ republikách v Donbasu je, zdá se, relativní klid. Komu za to podle vás „vděčíme“?

Správně otázka upozorňuje na to, že klid je opravdu relativní, a to, co bychom nazvali neklidem, už tolik neláká pozornost médií. Pravdou však je, že tam stále ještě denně umírají lidé, byť jsou to jednotlivci a byť to vždy není od střelby, ale od nevybuchlých nábojů a zvláště min. A také probíhají procesy, které se dějí spíše pod rouškou šera či temna, než by se vytrubovaly navenek. Například bylo jak v Doněcké, tak Luhanské oblasti rozebráno na dvacet velkých závodů a vyvezeno na východ, dalších dvanáct se postupně rozebírá na kovový šrot. Jde především o strojírenské podniky, které tvořily ekonomickou bázi oblastí, a tím celé Ukrajiny. Oznámil to představitel vojenské rozvědky na brífinku s novináři a otiskla to 4. března Ukrajinská pravda.

Při návštěvě českých komunistických poslanců u „separatistů“ v Donbasu se setkali také s tamním „ministrem zahraničí“ a byla to prý velká sláva. To už jsou obě separatistické republiky tak daleko jako například Náhorní Karabach? Tedy v jejich případě tak daleko od Kyjeva a blízko k úplné samostatnosti...

Což o to, naši poslanci by měli více jezdit do krizových oblastí, aby si učinili přesnější obrázek o místní situaci, kterou většinou neznají. Měly by to však být pracovní cesty, a nikoliv manifestace solidarity s předem vyhraněnými názory, pro něž hledáme jen ta fakta, která je podpoří. Ostatně nechápu, proč je stále Moskva Mekkou našich komunistů. V Ruské federaci vládne divoký kapitalismus, moc není v rukou lidu, ale politických a ekonomických oligarchů a jejich představitelů, vláda uplatňuje politiku velmoci, a nikoliv proletářského internacionalismu. Nechci tím kritizovat ruský režim, asi nejspíše odpovídá daným podmínkám, jen nechápu, v čem naplňuje ideje Marxe a Engelse, Komunistického manifestu. Nebo se snad komunisté už nehlásí ke svým ideálům? A co se týče takzvaných separatistických republik, vítají každého, kdo jim projeví sympatie. Jak snadno se v médiích učiní z delegace komunistických poslanců delegace českého parlamentu, která podporuje odtržení východní části země od celé Ukrajiny.

Německo a západní Evropa nás „straší“, abychom vzali uprchlíky z Blízkého východu a Afriky, a pomohli tak EU, protože až nastane destabilizace Ukrajiny, pohrnou se na Slovensko a na nás miliony uprchlíků zase z východu. Má to nějaký reálný základ a jaký by byl podle vás v této vlně rozdíl? Třeba bližší kultura, jazyk i dějiny?

Já se také obávám, že s jarem může přijít vlna uprchlíků zejména z Ukrajiny, zvláště dostanou-li privilegium bezvízového styku. Nejde ani tak o jejich možnou asimilaci, vždyť po říjnové revoluci nás také zaplavila podobná vlna a Praha se společně s Paříží stala centrem ukrajinské a ruské protibolševické emigrace. Podporoval ji dokonce sám Masaryk, byť žádal, abychom přijímali pouze odborníky zvláště na zemědělství, studenty, vědce a budoucí vědce, kteří by naopak pomohli rychleji se vyrovnat s potížemi zrodivší se nové republiky. Obávám se však, že v předpokládané vlně nepůjde o specialisty, ale o lidi svou kvalifikací rovnající se našim dnešním nezaměstnaným. Nejde o to, zda se adaptují s naší mentalitou, zvyky, náboženstvím a podobně, v tom skutečně problém nebude, ale jak se budou adaptovat na ekonomické podmínky vlastního přežití. To zaprvé. A zadruhé, do jaké míry se tím dále oslabí ukrajinská ekonomika a celá země se stane Achillovou patou Evropy, protože poté bude do značné míry jedno, zda její obyvatelé budou emigrovat k nám, nebo zůstanou doma. Jak se zachováme k tomuto problému? Zaplatíme daň za solidaritu s Ukrajinou jako součástí Evropy, nebo si budeme hrát na mrtvého brouka a čekat, až sociální výbuch na východě zrodí třeba něco podobného, jako se to stalo v Německu ve třicátých letech?

Ještě bych chtěl připomenout jednu statistiku OSN: V roce 2014 muselo své domovy opustit celkem na 60 milionů lidí, z toho do Evropy směřoval jen zlomek – méně než milion, z toho o azyl požádalo 625 000. A jejich národnostní rozbor ukazuje zajímavou skutečnost: z 20 procent to byli lidé ze Sýrie, dále Afghánistán (7 procent), Kosovo 6 a Eritrea 6 procent, Srbsko pět a řada dalších zemí včetně třeba Ukrajiny. Z těch hlavních dvě evropské země, považované EU za „bezpečné“. U Sýrie jsou hlavním motivem důsledky války. Hlavní vlna Afghánců byla z těch lidí, kteří spolupracovali s mezinárodními a dalšími organizacemi a bojí se současného nástupu Tálibánu. Z Eritreje je to kvůli diktátorskému režimu, v zemi nebyly od roku 1993 žádné volby, služba v armádě je povinná pro všechny muže a ženy a časově neomezená.

Z přistoupení Ukrajiny k EU, respektive bezvízové povinnosti není západní Evropa nijak nadšena, zato Turkům se přímo podbízí. Není to podle vás dvojí metr? 

Otevřeně řečeno, v případě obou zemí se o bezvízovém režimu uvažuje nikoliv proto, že v těchto zemích k tomu uzrály podmínky, to se ani v jednom případě nenaplňuje, ale jako odměna za nějakou protislužbu: k Turecku je to ohledně toho, co od něho žádáme směrem k uprchlíkům, od Ukrajiny aby se odklonila od spojenectví s Moskvou ke spojenectví s Bruselem, potažmo Washingtonem. Je to svým způsobem dar, možná danajský.

Pojďme hovořit o jiné oblasti bývalého SSSR. Před rokem uplynulo 100 let od výročí genocidy Arménů Turky. U nás se to tak nějak přešlo, ostatně naše republika na rozdíl od některých jiných států západní Evropy tuto genocidu neodsoudila. A to se holedbáme křesťanskými základy. Co byste řekl o této situaci, která by se právě v těchto měsících možná měla více připomínat?

Připomínat si genocidy podle výročí si, myslím, nestačí, i když chápu, že se z mezinárodního hlediska požaduje alespoň přiznání určité solidarity, byť se zpožděním – jak to například Ukrajina žádala na parlamentech všech zemí světa ohledně toho, zda hladomor ve třicátých letech byl také genocidou. Lidem, kteří tehdy trpěli, to už nepomůže, jde o politické gesto. Bohužel genocida jako taková není jen věcí minulosti, nacismu či jiných ismů nebo i bez ismů, jako to bylo nejen s Armény, ale rovněž v bývalé Jugoslávii, o Africe ani nemluvě. Je to současný, a dovolím si napsat, budoucí problém. Naše civilizace se stává stále vyspělejší – jak ho může neřešit? Neboť vyspělost se přece nedá měřit jen tím, kolik kilogramů chleba si může u nás koupit dělník za hodinu práce. Vyspělost by se měla měřit i podle toho, nakolik nejsme slepí ke křivdám, které se dějí mimo naši vyspělou společnost, která přece nežije izolovaně od ostatního světa. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak asi k řidiči, který se svým mercedesem ujel od nehody a neposkytl pomoc.

A ještě muslimové a Rusko. Nedávno Vladimir Putin otevřel největší mešitu v Rusku. Jaký je vlastně vztah ruských občanů a muslimského obyvatelstva, přičemž samozřejmě asi oblast Kavkazu je poněkud atypická...

Nejprve si ujasněme: Islám je v Rusku největší náboženskou minoritou, vyznává ho 14 milionů až dvacet milionů obyvatel, což je zhruba čtrnáct procent populace. Má dávné historické tradice, ale v současné době je nejvíce rozšířen v Podkavkazsku, Povolží a z velkých měst v Kazani, Nižním Novgorodě, Petrohradě a Moskvě. Za centrum je považována Kazaň, kde se nacházejí islámská univerzita a největší mešita v Evropě. Ačkoliv Lenin po revoluci slíbil všem věřícím stejná práva a svobody, Stalin je začal pronásledovat. Situace se výrazně změnila po roce 1991, kdy se islám znovu začal v Rusku šířit takovým tempem, že řada historiků předpokládá, že koncem tohoto století se stane vedoucím náboženstvím.