Minulou sobotu vzbudil velkou pozornost váš komentář, který reagoval na protestní akce napříč republikou. Jejich organizátoři je zdůvodňují bojem za nezávislost justice, a proto požadovali odchod z funkce ministryně spravedlnosti Marie Benešové a nyní i odstoupení premiéra Andreje Babiše. Co se vám na těchto požadavcích nelíbí?

Ta zmiňovaná úvaha byla o tom, že zbrklost nepovažuji za dobré řešení, pokud jde o zásadní společenské nebo politické problémy. Jedna zpráva v tisku by rozhodně neměla zavdávat důvod k povstání, dokud se neprokáže její pravdivost, a i tak je lepší nechat rozsudek na kompetenci soudu, a ne ho vynášet na demonstracích. Od určité skupiny lidí jsem se dočkal tvrdé kritiky, od té kultivované až po neobyčejně vulgární. Vždycky se však snažím o argumentech jiných přemýšlet. Udělal jsem to i tentokrát.

Jeden z hlavních argumentů, které měly vyvrátit můj článek, bylo tvrzení, že kdyby se lidé v listopadu 1989 řídili mým opatrnictvím a nevyšli do ulic, nesvrhli bychom komunisty. Ano, to rozhodně pravda je. Jenže pravdou je také to, že kdyby lidé v únoru 1948 nevyšli do ulic, nesvrhli bychom kapitalismus. V dějinách je to vždycky tak, že existují určité mechanismy, které se nemění. Mění se jen kulisy a skryté zájmy těch, kteří lid do ulic vyvedou.

Lze tyto dvě události, které od sebe dělí téměř 42 let, vůbec k sobě přirovnávat?

Docela už vidím, jak mi teď oponenti spílají, že přece nemůžeme zaměňovat hanebný komunistický puč se spravedlivým bojem lidu proti komunistické totalitě. Jenže nikdy nebudeme vůči vlastním dějinám spravedliví, pokud si budeme lhát do vlastní kapsy. V únoru 1948 vyšla do ulic část lidu, protože věřili, že dělají správnou věc. Tehdy nikdo z vůdců demonstrací nehlásal, že cílem je zavést komunistickou diktaturu. Říkala se líbivá hesla o vlastenectví, o sociální spravedlnosti a boji s reakcí, která chce lidem vzít těžce nabytá práva. Z vlastní rodiny vím, jaké rozčarování zavládlo, když se o rok později ukázalo, že lid v ulicích bojoval za něco jiného, než se později stalo. Jinými slovy, lidé podporující v roce 1948 komunisty věřili, že dělají správou věc a bojují za pravdu. Stejně tak lidé v roce 1989, kteří komunisty nenáviděli, věřili, že dělají správnou věc a bojují za pravdu. Tak to prostě v dějinách chodí.

Co je nezbytný předpoklad dějinných zvratů, které jsou dovršeny masovými demonstracemi?

Abyste dostali lid do ulic a aby byli ochotni provést revoluci, musíte najít stravitelný argument, pokud možno ideologicky tak čistý, že se nedá racionálními argumenty vyvrátit. V roce 1948 to byla demise reakčních, tedy opozičních ministrů, ve skutečnosti mimořádně naivní a hloupá. Tahle demise byla ovšem chytře vyprovokovaná komunisty, aby byl důvod ke změně poměrů. Dodávám, že to byla revoluce nekrvavá, vedená čistě ústavními prostředky.

V roce 1989 byl podnětem povstání zásah bezpečnostních sil na Národní třídě proti studentům, kteří šli vstříc kordonu policistů. Dnes už nikdo přesně nezjistí, kdo a jak tuhle věc naplánoval, nakolik šlo o akci spontánní a nakolik o chytrý plán, jak komunisty dostat z vlády. Na to se ale historie obvykle neptá, protože se to povedlo. Stejně jako v únoru 1948 to byla revoluce nekrvavá, vedená poté, co lid povstal, tedy ta jeho nekomunistická část, čistě ústavními prostředky, které během měsíce smetly komunistickou vládu. Ať se na mne mí kritici nezlobí, ale z hlediska mechanismu to byla stejná záležitost, jen v obráceném gardu.