Jak důležité je z vašeho pohledu politika a především odborníka na zemědělství dnes mluvit o potravinové soběstačnosti?

Pandemie koronaviru těžce zasáhla celý svět, doslova celou zeměkouli, která je domovem 7,7 miliardy lidí s predikcí 8,5 miliardy v roce 2030 a 9,7 miliardy v roce 2050. Ti lidé potřebují jíst, pít, mít střechu nad hlavou a žít v určité komunitě. To všechno pandemie koronaviru na dlouhý čas zastavila, zastavila i výrobu, dopravu, stavby, společenský život a jako by nastavila zrcadlo globalizovanému světu kapitálu, co všechno se může stát, když přijde epidemie těchto rozměrů. 

Mysli globálně, jednej lokálně – je heslo podnikatelského génia Tomáše Bati a my se z něho musíme poučit, přičemž mít svoje potraviny pokládám za základ naší doby, našeho bezpečí a naší suverenity. Nejen roušky, ale i potraviny byly v této krizi nástrojem vydírání. Jenom naše milá veřejnoprávní „ČT09“ – tak se jí u nás v lidovém žargonu říká, o tom nijak moc neinformovala. Mluvím o krocích vlád Ruské federace, Ukrajiny, Rumunska a dalších, které upřednostňovaly svými rozhodnutími domácí trh a zásobování potravin především pro vlastní obyvatelstvo. Zastavovaly se vývozy pšenice, zastavily se výjezdy sezónních pracovníků do západní Evropy a situace začíná být vážná. V Evropě a také ve Spojených státech začíná chybět maso, i když dobytek zatím je, protože jatka nemají řezníky a zvířata zůstávají ve stájích. To bude velký průšvih, ani nemusejí Zelení zavádět daň ze spotřeby masa a uvolněnou mozkovou kapacitu mohou věnovat na přeplánování uhlíkové stopy, kterou zanechávají statisíce kamionů, které k nám přivážejí potraviny, maso nevyjímaje, tisíce kilometrů, desítky let ničí životní prostředí. A u nás je zděšení, že bychom si to měli dělat tady doma, například zeleninu na jižní Moravě. Ochranné pomůcky se nakonec vyřeší, vyrobí, ale potraviny? Ty být opravdu nemusejí, to není jako zmáčknout tlačítko počítače a na konci je z 3D tiskárny hotový filtr do roušky. 

V podobné situaci by šlo nakupovat potraviny na světových trzích, jak tvrdí někteří odborníci, jen obtížně. Jde podle vás v otázce potravinové soběstačnosti opravdu o tak závažný problém?

Slyším i jiné „odborníky“. Třeba takový prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu pan Prouza nedávno pravil, že potravinová soběstačnost je nesmysl. Tohoto pána neberu vážně, nepokládám ho za odborníka v primárním sektoru, tedy zemědělství. Je pro mne čistý lobbista zahraničních obchodních řetězců, který stojí na druhém břehu a stará se o to, aby se naopak co největší množství potravin sem dovezlo. Dříve se prý staral mimo jiné o to, aby zjišťoval před berlínskou návštěvou premiéra Slávka Sobotky, co by tak asi paní kancléřka Merkelová ráda slyšela, aby Slávek nenarazil. Takové nemá cenu brát vážně. Vážnější ale je, že coby představitel zmíněného svazu se propůjčuje k atakům na zbytky potravinové produkce naší země. Ale zpět k vaší otázce. Naše potraviny jsou kvalitní, čerstvé a umíme je vyrobit, zaměstnají naše lidi a do roku 1995 jsme byli soběstační, krajina byla pestrá, na polích bylo nejenom obilí, ale i brambory, cukrovka, len, jetel, louky zářily množstvím květů celé škály druhů rostlin. Bylo to proto, že jsme drželi potřebné stavy hospodářských zvířat, že jsme udrželi rovnováhu mezi polní produkcí a živočišnou výrobou, která vracela na pole, půdě organiku v podobě hnoje ze stájí. To ví každý člověk na vesnici, který se ještě potkal se živými kravami, se živým dobytkem. Také ale ví, že když se narodí telátko, jalovička, tak má svého potomka až za dva roky, takový je generační interval. To není sednout si k počítači a vytisknout díl do ochranné roušky.