Jak moc těží vláda Petra Fialy z toho, že v Poslanecké sněmovně není levicová strana?

To je na dlouhé povídání. Nemyslím si, že současná vláda těží z absence levicové politické strany v parlamentu, jaksi napřímo. Stručně, ale přesto zeširoka. Před téměř patnácti lety Václav Bělohradský psal o koncepci „lib-lab“, což je střídání dvou typů bloků u vlády. „Lib“ je především liberální koncept vlády (převážně pravicový), „lab“ od labour, tedy práce, spíše sociálně demokratický. To má zajistit, že se vyrovnávají dva typy spravedlnosti. První je spravedlnost pro „poctivé“ dobývání zisku, druhá je spravedlnost snižující rozdíly mezi těmi, kdo profitují z tvorby zisku a těmi, kdo jsou v tomto zápase poraženými. To by mělo zajistit, aby byl systém dlouhodobě stabilní a nevedl k systémovým změnám, aby existoval „dobrý kapitalismus“ na věčné časy. Tyto vzájemné brzdy se měly uplatňovat střídáním vlád na základě volebních vítězství.

Jenže doba - hlavně v krizi po roce 2008 - ukázala, že tato „regulace“ dusící vznikající společenské napětí musí být daleko rychlejší a pružnější, že není možno čekat na volby, které by až následně utlumovaly narůstající rozpory liberálního kapitalismu. To vedlo k tomu, že i původně programově monolitické strany náhle začaly přebírat myšlenky a konkrétní opatření z protilehlé pozice a nečekalo se na nové rozdání karet při volbách. Takže se rozmlžilo rozdělení „lib-lab“ a nově se tvořící systém byl schopen podle potřeby a volání veřejnosti sám ze sebe generovat protikladnou pozici a tak utlumit rychle rozpory na potřebnou míru, aby to nebrzdilo naplňování hlavního cíle kapitalismu, tedy generování zisku a jeho trvalý růst.

Zpět k otázce. Dnes je již možno podle potřeby generovat „levicovost“ i uvnitř stran. Jde hlavně o to, aby se naplnilo očekávání lidu a to je úkolem takzvaných spin doktorů“ (někdo, jehož úkolem je, aby myšlenky, události a další výstupy vypadaly lépe, než ve skutečnosti jsou, zejména v politice), kteří musí přesvědčit, že při rozhodování jsou brány v úvahu jak liberální kritéria, tak i aspekty sociální spravedlnosti a ochrana těch nevítězů. A současná vláda toto zvládá velmi dobře. Z vlastních řad je možno v případě potřeby prohlásit za levici KDU-ČSL, jindy Piráty. Nebo někteří jednotlivci se najednou probudí jako skoro levičáci. Někdy pomůže ANO. Není nutné mít levicový subjekt v parlamentu, to by jen přidělávalo starosti a mělo by to dodatečné politické náklady. A to ještě pomíjím problém vymezení, co to vlastně ta levice je. Tady zase hraje velkou roli ovlivňování veřejného mínění a formování tak, aby chápalo levici tak, jak je potřeba.

Proč se levice nachází v takové situaci, když sociální problémy naopak narůstají?

Nezdá se, že by se postavení levice a její situace bezprostředně odvíjela od sociální situace. To platí více než půl století. Levice postupně ztrácela schopnost a možnost efektivně zasahovat do společenských procesů, které se navenek projevují takzvanými sociálními problémy. Platí to pro národní a o to více o globální úroveň. Pokusíme-li se podívat na struktury a procesy, kde se formulují rozhodnutí o společenském pohybu v kapitalismu a zajištění jeho cíle - produkci a dosahování nadhodnoty, pak narazíme na velice propletenou síť subjektů, zájmů, zdrojů a majetků i znalostí a informací, kdy výsledné rozhodnutí je výslednicí velmi obtížně definovaných vlivů.

Jen malý názorný příklad. Velkými kapitálovými vlastníky jsou různé penzijní a jiné fondy. Ty mají za cíl produkovat zisk, rozuměj nadhodnotu, která je pak kapitalisticky rozdělována. To jim ale fakticky zajišťuje svojí prací naprostá většina podílníků těchto fondů, kteří v daný moment jsou vykořisťovateli i vykořisťovanými zároveň. A to už mnoha lidem hlava nebere. Jedno je ale stále více viditelné. Politické struktury, národní parlamenty a další nástroje demokracie hrají menší a menší roli. Jejich reálná síla něco změnit, nemají-li oporu ve skutečných globálních centrech rozhodování, se stále snižuje. A to platí pro levici v první řadě, protože ta je v obecné opozici vůči „kapitalistickému růstu“.

Sám pojem levice je stále více hněten rukama a nástroji politické propagandy tak, že pro běžného občana se stává nepřehledným, co lze od levice očekávat. Zda stalinistické gulagy či nějakou třetí cestu eurokomunismu či welfare state, tedy sociální stát, sociálně demokratického typu, novodobou Utopii anebo krásný zelený svět bez skleníkových plynů. V takové situaci občan stojící před volební urnou neví, proč volit nejasnou levici, zvláště má-li nabídku, která je stručná, jasná a hodně slibující. A to, jak bude ve volebním klání úspěšný tento „zachránce prostých lidí“ pak rozhodne kvalita jeho PR odborníků. Může nás v Česku snad utěšovat, že tyto problémy levice nejsou lokální záležitostí, ale jde o evropský fenomén.

V Německu, na které je navázán tuzemský průmysl, se na sklonku loňského roku potřetí v historii rozpadl poslanecký klub. Tradiční levice Die Linke se rozdělila. Jaké to na stranu může mít dopady?

Situace levice v Německu je názorným příkladem. Stále méně Němců si myslí, že vláda levice, tedy sociálních demokratů, radikální levice zastoupené Die Linke, od ní se oddělené Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW), přinejmenším části Zelených a některých dalších uskupení, je to nejlepší pro jejich společnost. Názory lidí odráží předvolební průzkumy. V podstatě stabilní a nejlepší výsledky má křesťansko-demokratický blok se 30 procenty. Ten je ale následován (opět dlouhodobě spíše rostoucím) uskupením Alternativa pro Německo (AfD) s 18 až 19 procenty. Přitom jde o stranu, která staví na patriotismu či nacionalismu, na výrazně kritickém euroskepticismu, antimigrantství či konzervativní pravicovosti (možná až protofašismu). Teprve na dalším místě přichází sociální demokracie s 16 procenty, které ale postupně spíše klesají preference.

Po založení BSW se tato nová strana dostala na 6 procent podpory. Oproti ní má dosavadní radikálně levicový hegemon strana Die Linke jen 3 procenta. Němečtí Zelení, kteří plynule mění barvu ze zelené na khaki a velmi prosazují vojenská řešení, mají 13 procent. Spolková republika Německo je dominujícím politickým hráčem v Evropě, takže cokoliv se v Německu děje nebo mění, má dopad na Evropu jako celek. A pro nás, kteří jsme v těsném sousedství s velmi hlubokými ekonomickými vazbami to platí dvojnásob.

Otázka nestojí na tom, jaké dopady má štěpení Die Linke na tuto stranu, ale co to znamená pro německou levici jako celek. Původně vnitrostranické konflikty jsou již několikaleté. Vznik BSW nespadl z nebe.

Rozdělila ji a novou levicovou stranu založila Sahra Wagenknechtová. Proč se jí říká "Rudá Sára"?

Sahra se narodila v roce 1969 východoněmecké obchodnici s uměním a západoberlínskému studentovi univerzity původem z Íránu. Otec zmizel ve víru revoluce íránských ájatolláhů, když se vrátil domů. Po pádu Německé demokratické republiky (NDR) se mladá, poněkud svéhlavá Sahra oproti jejím vrstevníkům nevrhla do budování kapitalismu, ale naopak chtěla „lepší socialismus“. Přivítala Gorbačovovu perestrojku a v roce 1989 vstoupila do tehdejší Jednotné socialistické strany Německa (SED), což byla vládnoucí „komunistická“ strana v NDR. Vystudovala filozofii v Německu a Nizozemsku. Dlouhou dobu byla vůdčí tváří takzvané komunistické frakce v tehdejší předchůdkyni Die Linke Straně demokratického socialismu (PDS). Odtud její adjektivum rudá.

Desetiletí byla ve vedení Die Linke a její jednou z klíčových tváří této strany a celé německé levice v Bundestagu. Na její politickou pozici má vliv její „východoněmecká“ minulost i působení jejího partnera, bývalého významného sociálního demokrata a ministra spolkové vlády Oskara Lafontaina a její kritický pohled na směřování německé společnosti. Vývoj Die Linke ukazuje společenské proměny německé levice. Po spojení západoněmecké levicové struktury Práce a sociální spravedlnost – volební alternativa (WASG), kde byl právě jednou z klíčových osobností Lafontaine, s „postkomunistickou“ PDS na východě v polovině první dekády tohoto století, převládali v členské základně „ti z východu“.

Nyní je to naopak. Těžiště je v „levičácích“ ze Západu. A pokud si neuvědomíme, jak se i po tak dlouhé době liší německý západ a východ, což je ovšem dáno jinými podmínkami socializace těchto stále odlišných skupin obyvatelstva, pak je to pro nás nečitelné. Dnes v Die Linke převažují mladší a středně věkoví spíše levicoví intelektuálové ze západoněmeckého prostředí. Proto je třeba Die Linke relativně silná i vm centru evropského kapitálu Frankfurtu nad Mohanem (místy skoro s 10 procenty), nebo v univerzitním Kasselu (i přes 10 procent) a je téměř neviditelná v mnoha malých městech a v zemědělských oblastech. Na východě je to jiné. Zde je stále socialistický směr věcí přes desetinu populace a Die Linke je zastoupená v místních zemských parlamentech.

BSW se v průzkumech objevuje se srovnatelným či mírně lepším výsledkem, ale v součtu to pozici levice jako takové v tomto regionu spíše posiluje. Celostátně je na tom ale již delší dobu Die Linke obdobně jako česká Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), tedy něco málo nad 3 procenta, i když důvody jsou úplně protikladné. Srovnání čísel nevede k totožným příčinám. Do německého parlamentu je potřeba také překonat pětiprocentní práh. Evropské volby jsou v tomto pohledu lepší, zde není žádný „práh“ a protože Německo má téměř sto europoslanců, pak i tříprocentní zisk zajišťuje alespoň tři poslance v Bruselu. Po vzniku BSW začaly sociologické výzkumy sledovat i tento subjekt a nyní má skóre okolo 6 procent oproti 3 procentům Die Linke. Co je ale zajímavé, vznik BSW neoslabil Die Linke, ta svá procenta získala z jiných stran či hnutí anebo od těch, kteří se dosud deklarovali jako nevoliči. Evropské volby nebudou v rozdělení sil v Německu dostatečně průkazné. Lámání chleba bude na podzim, kdy budou troje zemské volby, všechny na východě.

Kdo má podle vás na levici v Německu a Česku před eurovolbami větší šance?

Evropské volby mají svá specifika. Jsou obecně „levnější“, nejsou žádné omezující kauce, u nás platí pětiprocentní práh, v Německu není. U nás to umožňuje se zviditelnit na politické scéně s vynaložením malých prostředků. Dále jsou evropské kandidátky daleko méně politicky „monolitické“. Můžeme to vidět třeba na kandidátce Stačilo! s dominantní rolí KSČM), která je „ideově“ velmi rozkročená a tmelícím prvkem je spíše výrazný eurokriticismus a jednoznačný názor na stávající pětikoaliční vládu, než „ideologie“. A protože ani občané nevidí eurovolby jako něco, co může reálně ovlivnit jejich životy, tak se při nižší účasti, kde voliči mají trochu jinou strukturu než celá společnost, do Bruselu dostanou i zástupci těch uskupení, která na české scéně mají minimální šanci.

V české levici se objevily i kandidátky menších uskupení jako Levice či Zelení. Spíše to ale je průzkum před podzimními krajskými volbami. Celoevropsky se ale bohužel očekává další oslabení evropské levice všech barev a dřívější dominantní opory jako Die Linke, francouzská nebo španělská levice, či řecká Koalice radikální levice (SYRIZA) budou méně viditelné v rámci levicové parlamentní frakce. Paradoxně dosavadní průzkumy ukazují, že by jednou z nejsilnějších skupin mohla být irská Sinn Féin.

Komunisté nepřiznaně nadržují Putinovi, bojují proti Green Dealu. Mladí liberální levičáci - anarchisté, zelení - mají názory zcela opačné. Do jaké míry se v tomto kontextu dělení politického spektra na levici a pravici blíží ke svému zániku?

Nemyslím si, že dělení politického spektra na pravici a levici spěje k zániku. Průzkumy ukazují, že se lidé stále subjektivně identifikují na pomyslné levopravé stupnici. V posledních letech těch nalevo od středu ubývá. Nyní to vypadá následovně: levice zhruba 10 procent, levý střed pak 13 procent, střed zahrnuje 26 procent, celá pravice 43 procent a zbytek se nevyjádřil. Jiná věc je, jak se toto odráží ve volbách. A zde se dělící čáry vytváří úplně jinak. Před lety Nadace Rosy Luxemburgové zadala sociologický výzkum, kde zkoumala takzvané deklarativní a postojovou levici. Bohužel tento zajímavý výzkum zapadl, ale ukázal, že „postoje“ se jen velmi málo odráží v konkrétní volbě. Je velmi poučné, jak málo koreluje vnitřní přesvědčení nebo sebeidentifikace s volebním chováním.

Celosvětově jsou volby stále více přehlídkou nejlepších politických kuchařů, kteří se snaží zákazníkům předložit nejlákavější nabídky, aby získali jejich hlasy (nejlépe za nejnižších nákladů a podřadných surovin). A tady jdou mnohdy stranou nějaké ideové základy, rozhoduje mistrovství PR specialistů, popřípadě i umělé inteligence (AI) a různé algoritmy ovládání „nákupních“ zvyklostí lidí. Nakonec to známe i z našeho běžného života. Mnohdy se až doma divíme, co jsme si to přinesli z nákupu za zboží, o kterém jsme vůbec neuvažovali a téměř určitě ho nepotřebujeme. Tak to bohužel je a bude i ve volbách, které jsou před námi. Můžeme být jen trochu uchlácholeni tím, že takto na špek spin doktorům neskáčeme jen u nás, ale, že to je národní sport ve všech zemích takzvaného demokratického západu, ke kterému se hrdě a s plnou vahou hlásíme.