Jedním z klíčových témat komunálních voleb asi je, zda je důležitější výstavba, nebo ochrana životního prostředí či památek. Výbor pro světové dědictví UNESCO poslal v létě po svém zasedání v Bahrajnu Praze vytýkací dopis. Vyjádřil v něm „velké rozčarování nad mnoha developerskými projekty velkého měřítka, které jsou navrženy do ochranného a širšího pásma Pražské památkové rezervace, a také nad nedostatečnou regulací výškových novostaveb, což může mít dopad na jeho mimořádnou univerzální hodnotu“. Jak vy se na to díváte?

Praha je perla mezi evropskými městy. Její zařazení mezi památky UNESCO je prestižní, a pokud by měla z tohoto seznamu vypadnout, brala bych to jako prohru pro všechny kromě nenasytných developerů. Opět – jako ve všem – je to o mezilidské komunikaci. Město by mělo aktivně s UNESCO vyjednávat, kde je hranice mezi rozvojem a ničením. Na základě toho by se město mělo rozvíjet.

Není třeba chránit úplně každý dům nebo most. Není to tak, že jakákoliv ruina stojí za péči a ochranu. Investoři a architekti vždy v městě zanechávali otisk své doby a bude jen dobře, když se v Praze objeví krásné moderní stavby. Ale panorama města a jeho atmosféra by neměly vymizet, protože za nimi k nám jezdí turisté z celého světa. To je to, co mají rádi i Pražáci. 

Všichni teď přicházejí s tím, že bude dostatek obecních bytů a zlevní bydlení…

To, co se děje v oblasti bydlení, je krize. Není normální, aby průměrné nájmy byly vyšší než průměrné důchody. Není normální, aby běžný člověk ušetřil na byt jen díky výhře ve sportce. Současné ceny vyhánějí starousedlíky z města na předměstí, a ještě zhoršují dopravní situaci v Praze. Ti, kteří se přestěhují do bydlení za městem, pak přetěžují silnice a tratě při cestě do Prahy a zpět. Město musí udělat vše pro to, aby si své obyvatele udrželo, aby mu neutekli do středních Čech.

Jaké je tedy řešení?

Vedení města musí udělat dvě věci. Za prvé vytvořit představu, kde všude se v Praze může stavět s ohledem na urbanismus a zájmy místních obyvatel. Na soukromých pozemcích umožnit rychlejší výstavbu, na městských parcelách vytvořit městské byty. Za druhé se musí opět vrátit doba, kdy je možné požádat o pronájem obecního bytu, což je věc, která po vlnách privatizací skoro zanikla. V Praze 10 to tak máme například v Malešicích. Zrekonstruovali jsme bývalou ubytovnu na startovací a ústupové bydlení, takže o byt si můžou požádat jak mladé rodiny, tak třeba osamělí důchodci, kteří už se nechtějí starat o velké byty po odchodu dětí. Máme tu i několik speciálních bytů pro lidi po úrazu míchy, kteří se po nehodě ocitnou na vozíčku a zvykají si na nový život. Zřídili jsme to ve spolupráci s asociací paraplegiků. A je o to obrovský zájem – potřebovali bychom takových domů deset, abychom uspokojili poptávku. Kdybych se stala celopražskou radní pro oblast bydlení, podobné domy by vznikly na několika místech Prahy.