Mezi lidem se rozšířila zpráva, že za koncem „zlatého věku“ československého zbrojního průmyslu stojí první český prezident Václav Havel a jeho pacifismus. Co vy o tom soudíte?

Určitě je část pravdy na tom, že za problémy, které nastaly v devadesátých letech ve zbrojním průmyslu, zvláště v té slovenské části, může Václav Havel. Nicméně nejen on. Problémy se totiž začaly hromadit už od konce osmdesátých let, kdy jsme největšího exportního úspěchu dosáhli v letech 1986 až 1987. Obecně ale celá socialistická část světa neuměla reagovat na nástup výpočetní techniky, protože neměla součástkovou základnu. Na tom totiž začaly být více závislé zbraňové systémy.

Pravda je, že kdybychom tak zbytečně trhy neopustili, firmy by dostaly šanci buď se s tím vypořádat, anebo zkrachovat. Nicméně rozumějme i době. Tanky se malovaly na růžovo, všichni jsme snili o celosvětovém míru a tak dále. Vnímal jsem to také tak. Bohužel jsme si všechno jen namlouvali. Část slovenského průmyslu to úplně položilo a bylo to zbytečné.

Přesto jste na nedávné konferenci hovořil o jakési renesanci českého zbrojního průmyslu. Jak k ní došlo?

Na Slovensku se vyrábělo více těžké techniky, tedy děla, tanky a tak dále. V Česku více elektroniky či ručních palných zbraní, což se lépe transformovalo na civilní výrobu. Konverze tohoto průmyslu se prostě více zadařila u nás. Například technologii výroby protichemických masek můžete lépe využít pro výrobu třeba v automobilovém průmyslu. Jinými slovy, Česko z toho propadu vyšlo mnohem lépe než Slovensko. Typicky česká zbrojařská firma dnes z osmdesáti procent dělá pro civil a zbytek jako vojenský materiál anebo zboží dvojího využití.

Nicméně třeba rozpadem Tesly Pardubice, která vyráběla tolik opěvovaný radar Tamara, se snahy rozmělnily do několika firem. Neuškodilo to českému vývoji radiolokačních zařízení?

V Tesle Pardubice, která byla velmi silným výrobcem nejen pasivních, ale i klasických sledovacích systémů, došlo k atomizaci. Podle mě to, pravda, nebylo úplně šťastné, protože větší celek vždy lépe manévruje. Na druhou stranu to bylo pochopitelné. Když totiž něco spojíte násilím, tendence po osamostatnění každého vývojářského týmu jen zakryjete. Nakonec na troskách Tesly Pardubice vyrostlo několik velmi úspěšných firem, přičemž jednou z nich je ERA Pardubice specializovaná na pasivní sledovací systémy nesprávně nazývané radary. Radar totiž vysílá signál, tohle nevysílá nic. Teď se jmenuje Věra, je menší, výkonnější, modernizovaná a jde o technologické posunutí mnohem dál. Troufnu si říct, že jsou o parník před tím, co vyvíjí celý svět.

Ostatně od vojenského systému firma odvodila na podobném principu zařízení, které je využitelné pro řízení letového provozu a dnes ho řada letišť na světě využívá. Je méně energeticky náročné a poruchové než klasické radary, přitom stejně přesné.

Jak velký nárůst odbytu zaznamenal zbrojařský a bezpečnostní průmysl po začátcích problémů na Ukrajině a následných na Středním východě?

Podle mě má Evropa od první světové války divné stigma. Strašně pozdě reaguje na bezpečnostní rizika, ale tím víc o nich mluví. Dojde k anexi Krymu a všichni politici Evropy začnou volat do zbraně. Jsou toho plné noviny. Když se ale podíváte na realitu, je velmi vzdálená těm prohlášením. Jestli je to dáno demokracií, čtyřletým volebním obdobím a potřebou zalíbit se před volbami, tak máme potíž. Obranu svých zemí si prostě Evropa vůbec neuvědomuje a zůstává jen u řečí. Ani větší země jako lídři, třeba Francie či Německo, to s obranou nemyslí až tak vážně. Je však řada zemí, které na to umí reagovat. Třeba Litva. Člověk si ve svém defétismu řekne, co taková Litva zmůže. Já na to, alespoň to zkusí. Lepší umřít jako hrdina než jako otrok.

V roce 1938 jsme to zažili v Československu a podřídili se...

Přesně tak. Všichni teoretici mohou říct, že bychom se neubránili, ale my jsme to ani nezkusili. Podle mě by to třeba Litevci zkusili. Byli během dvou let schopni velmi významně navýšit rozpočet. V roce 2019 plánují dát 2,36 % HDP na obranu. Jsou ochotni zavést povinnou vojenskou službu, kterou nedávno zrušili. Finové jsou to samé. S 1,4 % HDP jsou schopni mít 250 000 kvalitně vycvičených a vyzbrojených vojáků. Navíc jsou v pětimilionové zemi schopni mobilizovat až na milion vojáků. Obrana vlasti je záležitostí nás všech a nejde jen o to, že platím daně, takže to někdo vyřeší. Tak si to mysleli Babylóňané, Římani; a všichni víme, jak dopadli.

Evropa rozmazlená svým blahobytem pořád vymýšlí, čím by se ještě zabývala a zapomněla, proč státy vznikly. Ty měly obyvatelstvo bránit před vnějším nepřítelem a zajistit jeho bezpečnost.

Co by tedy dokázala ubránit Armáda České republiky, kdyby na to přišlo?

Myslím si, že by jen dočasně dokázala ubránit jeden český kraj. Máme málo dobře vycvičených vojáků a k nim nejsou zálohy. Rezignovali jsme totiž na koncepci samostatné obrany a NATO nás nevytrhne. Přečtěte si Severoatlantickou smlouvu. V článku jedna je, že se vše musí řešit nejdříve mírovou cestou. V článku tři, že musíme být sami schopni se bránit. A pak až v článku pět stojí, že když si nebudeme vědět rady, pozveme spojence. Nicméně vše je nyní postaveno jen na takzvané kolektivní bezpečnosti, takže naše armáda bez ostatních armád NATO není schopna bránit naše území.

V době úřednické vlády, kdy byl v letech 2009 až 2010 ministrem Martin Barták, došlo k takzvané „afghanizaci armády“. Škrty šly tak daleko, že jediné, co nás zajímalo, bylo splnit naše mise v Afghánistánu. Nicméně ono to trvá již dlouho. Za Jaroslava Tvrdíka, mezi lety 2001 až 2003, přeci došlo k rozhodnutí, že se armáda bude soustředit na specializace. Nikdy to nebylo naplněno a ani koncept NATO takový není. Naopak, je o tom, že se suverénní členské státy dohodnou na nějaké společné operaci. Musíte mít tedy zabezpečenou kompletní vševojskovou armádu. Vidím vzor v Polsku, Finsku a nejlépe ve Švýcarsku. To má nejlepší systém obrany.