Od počátku ekonomické krize někdy před sedmi lety potvrzují psychiatři nárůst depresivních pacientů. K trudnomyslnosti prý přispívají i neustálé informace o pohromách, válkách a katastrofách. Jak se tomu dá čelit při zachování dobrého duševního zdraví a lze se poučit z minulých dob, kdy lidé museli zvládat nejen špatné zprávy, ale i mnohem krutější realitu než my?

Jsou období, kdy žádná černá myšlenka není dost černá. Například období mezi válkami. Nikdo, kdo se tehdy realisticky děsil toho, co má přijít, nebyl schopen domyslet, jak hrůzné bude to, co následně přišlo. Ano, například Gilbert Keith Chesterton se právem obával eugeniky. Ale plynové komory ho nenapadly ani v tom nejčernějším snu. Prostě jsou období, kdy civilizace jde nahoru a jindy to s ní jde od deseti k pěti. My jsme teď v takovém sestupném období, kdy se obávám, že žádná černá myšlenka není dost černá vzhledem k tomu, co přijde. Tedy nedivím se, že zejména lidi se sklony k depresím, kterým tolik nefunguje psychická obrana popření, deptají vyhlídky na budoucnost. To musí mít člověk opravdu povahu pštrosa a narvat svou hlavu hodně hluboko do písku, aby neviděl to, co se kolem něho děje.

Reální pštrosi prý hlavu do písku nestrkají, ale reální lidé to dělají. Bohužel moderní konzumní společnost je na psychické obraně popření založena a vybízí k ní v každé druhé reklamě. Od neuvážených půjček, přes frivolní sexuální život, až po egocentrickou nevázanost – „nevaž se, odvaž se“. Existuje ale zajímavá aporie: Pštros s hlavou v písku – symbol psychické obrany popření – je, pravda, vždy snadným cílem pro lovce. Ale na druhou stranu, kdyby Židé mezi válkami tušili, co je za patnáct let čeká, tak by hrůzou nebyli schopni ani dojít do obchodu pro cikorku. Deprese bývají realističtější, ale nedá se s nimi žít, a navíc deprese trvají déle než samotná tragédie. Rozumným kompromisem mezi těmito extrémy je nedělat dnes kroky, které v budoucnu povedou k tragédii. To je to, co bych chtěl v tomto rozhovoru zdůraznit – prosím, nechovejme se dnes sebedestruktivně.

Mezi hrozby, o nichž se často mluví, patří především radikální islamismus. Tzv. Islámský stát rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Prezident Miloš Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Když jsem byl malý, tak jsme se pořád učili o druhé světové válce. Říkalo se, že se na ni nikdy nesmí zapomenout. Ale dnes se zdá, že byla zcela zapomenuta. Politici, ani naši, ani v Bruselu, si neuvědomují, že se nikdo nebude Evropy ptát, zda chce, či nechce bojovat. Ani Německo s Ruskem nenavrhovaly Polsku, zda si s nimi nechce zahrát na vojáky. Prostě si ho rozdělily a anektovaly. Katyň a Osvětim jsou toho dokladem. Dnes si muslimové a Rusové, každý po svém, porcují Evropu a politici strčili hlavy do písku, třepetají nožičkama ve vzduchu a řeší otázky hodné stylu Evropské unie. Tedy něco na způsob, zda zrušit, či nezrušit výtahy páternoster. Jinými slovy s prezidentem v tomto není možno než souhlasit. Je třeba se rychle probudit.

Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámských světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme, ale místo něj máme alkohol, porno apod. Je to správná interpretace?

Ideologie jsou násobičem lidských schopností. Lidé jsou schopni pro ideologii udělat mnohem více, než jsou ochotni udělat pro sebe sama. Jestliže proti sobě bude válčit civilizace bez ideologie a civilizace s ideologií, tak ta bez ideologie musí zaniknout. Když smečka hladových psů dhoulů zaútočí na tygra, tak jednotliví psi nesmějí uvažovat nad tím, jestli přežijí, nebo ne. Samozřejmě více než polovina jich zemře, ale nakonec ta smečka jako celek udolá i tygra. Stejně tak, pokud jde muslim útočit na Evropu či USA, neuvažuje nad tím, jestli on jako jednotlivec přežije, nebo ne. Život jedince není důležitý. Proto muslimové létají skrze paneláky, i když je samotné to stojí život, ale jejich ideologie jako celek vítězí.

To Evropa už neumí. Občas na přednáškách připomínám starou zásadu: Jedno dítě za mámu, druhé za tátu a třetí za národ. Připadám si jako exot a slyším: „Cože, za národ!? Co mě je do národa? Mně stačí jedno dítě, maximálně dvě ...“ Inu, jak říkám, pokud bude Evropa bojovat s islámem bez ideologie, tak nemá šanci už jen proto, že úhrnná plodnost je 1,4 dítěte na ženu čili vymíráme tempem třicet procent populace za jednu generaci žen. To je srovnatelné se středověkým morem. Dnes jsou muslimové silnější právě proto, že mají ideologii, za kterou jsou ochotni obětovat i svůj život, zatímco v Evropě nejsou občané ochotni obětovat za své národy – jak vidíme – ani své pohodlí. Tedy muslimové mají pocit nadřazenosti zcela právem. Opravdu jsou silnější. Zbraně i ekonomika jsou nám na nic, protože naše zbraně jim ochotně prodáváme a za naše peníze – sociální dávky – je budeme živit.

Jaké jsou nábožensko-filozofické základy života lidí západní civilizace? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je či není správné? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změnila by tento přístup nějaká skutečně vážná krize?

Ano, jedině vážná krize. Lidé jako živočišný druh nejsou adaptováni na prostředí bez hladu. Proto každá původně vítězná civilizace, která se dostane do stavu blahobytu, se tak do přibližně tří století zhroutí. Historici prostě neznají žádnou civilizaci, která by dokázala odolávat blahobytu déle než tři století. Tedy zhroucení či vážná krize musí zákonitě přijít. Já, jako věřící, neprosím Boha, aby ta krize nebyla, to není realistické. Prosím jen za to, aby ta nadcházející krize byla co nejmírnější.

Zásadním tématem dneška je migrace. Liberálně orientovaní lidé vyčítají veřejnosti, že uprchlíky nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Který z postojů je vám bližší?

Když si buňka neohlídá vstupy a výstupy pomocí pevné buněčné stěny, tak se zhroutí – rozplyne se a je strávena okolními organismy. To platí pro každý živý organismus. Pozorujte například citron či cibuli ponechané na parapetu za oknem. Nějakou dobu stále drží tvar. Pak chvíli začínají chytat plíseň, ale stále se ještě dokáží bránit. Následně ale, ve velice krátké době, se zhroutí jejich struktura, propadnou se, protože je prožerou bakterie a plísně. Evropa je ve stádiu, kdy je hodně prolezlá plísní, a je jen otázkou času, než se její struktury definitivně zhroutí. Oficiálně se sice mluví o azylantech, ale po pravdě řečeno spíše bychom měli mluvit o ideologické invazi, která nebude ani umírněná, ani nebude mít konec. To je jen jedna z plísní, které se Evropa už není schopna bránit. Proto se bojím, že možná ještě má generace, do smrti mi zbývá maximálně třicet let, bude svědkem jejího hnilobného zhroucení.

Podléhá xenofobním náladám společnosti i církev, když Česká konference biskupů vyzývá k přijímání křesťanských uprchlíků? Kritici té výzvy tvrdí, že to začíná tím, že chceme křesťany, pak budeme chtít světlé křesťany a poté třeba blonďaté, a že se církev veze na protiimigrantské vlně.

Jak jsem poslouchal kázání našeho faráře v Netolicích, Pavla Lišky, měl jsem spíš pocit, že církevní představitelé vyzývají k otevřenosti k této migrační vlně obecně. Uvědomil jsem si pak, že je to zaběhaná církevní taktika. Vždy, když se objeví nová a cizí ideologie, tak katolíci nejprve vyzkouší, zda s ní nedokáží symbiotizovat. Všimněte si, že zkratka JUDr. znamená Iuris Utriusque Doctor, tzn. doktor obojího práva – církevního i světského. To není jen formální zkratka. Každý katolík žije pod dvojím právním systémem. Já podléhám právu světskému i církevnímu. Ty dnes žijí v symbióze, ale pamatuji, že ještě za minulého režimu jsem zřetelně cítil, že mým primárním právem je příslušnost k církvi a že všechny ty přísahy věrnosti socialistickému zřízení jsou jen formálními žvásty. Konec konců takto polarizovaně to vnímají dnes muslimové vůči této společnosti. Pro ně jsou demokratické zákony této země jen bláboly nepřátel Mohameda, kterými se necítí být jakkoli ve svědomí vázáni.