Pane doktore, co podle vás o naší, slovenské i české společnosti, vypovídá atentát na předsedu vlády Roberta Fica? Poslední politický atentát zde byl proveden před sto lety na Aloise Rašína, a i tehdy to bylo dost ojedinělé. Co si z toho vzít?

Něco takového vždy společností zatřese, ale hodně záleží také na tom, jak na to zareagujeme. K takovýmto tragickým útokům na politiky už došlo v celé řadě zemí Evropy a neznamená to, že to ty země semlelo. Dokázaly to zvládnout a vyrovnat se s tím. Slovensko je podle mě příklad země, která prochází velmi složitým vývojem a poslední prezidentská volba ukázala, jak je Slovensko rozdělenou zemí. Dokonce i po volbách se situace neuklidnila a v posledních týdnech naopak eskalovala. Ostré výměny názorů se spíš zvyšovaly. Souvisí s tím vyjádření Roberta Fica zhruba před měsícem, kdy sám varoval, že situace je tak výbušná, že se obává smrtelného útoku na vysokého politika a dodal, že ani o milimetr nepřehání. Nakonec k tomu došlo a potvrdilo to, jak křehká situace na Slovensku je.

Nyní mi připadá, že od obou znepřátelených táborů na Slovensku byl slyšet velký výdech. Výdech v tom, když se sdělilo, že premiér Fico je mimo bezprostřední ohrožení života. Všichni soudní politici na obou stranách si určitě shodně uvědomovali, jak obrovskou tragédií by bylo, kdyby atentát skutečně ukončil premiérův život. Obě strany si proto podle mě velice vydechly, že k nejhoršímu nedošlo, protože to by celou situaci ještě víc vyostřilo. 

Některá ostrá vyjádření však padla i v době těsně po atentátu…

Ano, ale z obou stran. Jednak ze strany pana Blahy, místopředsedy parlamentu za Smer-SD, ale též z opozičních řad. Vzpomeňme si na prohlášení Matoviče, který vyzval ministra vnitra k rezignaci s tím, že mu neschopností ochranky atentát vlastně zajistil. Podobně návrh Progresivního Slovenska na jakýchsi 100 dní míru, které by znamenaly zastavení legislativního procesu. To bylo pro vládu absolutně neakceptovatelné. Vůbec to nevytvořilo podmínky pro nějakou dohodu, naopak to situaci ještě eskalovalo. Lze najít i pozitivnější výroky, například z úst místopředsedy vlády Taraby, který řekl, že určitá shoda na kulatém stolu mezi koalicí a opozicí by být mohla, ale ne nyní. Problém také může být v tom, že končící prezidentka Čaputová není v řadě věcí ideální prostředníkem a mostem pro takový kulatý stůl, protože bylo celou dobu jasné, na čí straně stojí. Možná bude vhodnější doba po inauguraci nového prezidenta Pellegriniho. 

Celé se nás to bezprostředně dotýká, protože dění na Slovensku nutně ovlivňuje atmosféru u nás. Z toho důvodu nebylo dobře, že česká vláda zastavila plány na společné jednání české vlády a slovenské vlády. Diplomacie má přece jasné poslání, aby se jednalo, o to víc v situaci, když máme odlišné postoje. Dvojnásob to platí pro vztahy s naším nejbližším sousedem. Slováky jsme měli naopak podpořit tím, že s nimi budeme mít kontakt ještě intenzivnější než dřív. Měli bychom dát jasně najevo, že jsme se Slovenskem na jedné lodi a na jejich vývoji nám nesmírně záleží. Musíme být schopni se diplomaticky dohodnout, mluvit spolu a neoslabovat vztahy. Na tom určitě nemají zájem občané naší země ani Slovenska. 

Vrátíme-li se ještě k ostré rétorice a místy až nenávisti na slovenské politické scéně v posledních měsících, šlo to nepochybně z obou stran. Nicméně například vámi uvedené vyjádření Luboše Blahy, který těsně po atentátu připsal část viny slovenským liberálním médiím a opozici, kteří denně štvaly proti Ficovi, lze na tom najít kus pravdy? Mohla ta opoziční rétorika útočníka ovlivnit v jeho přesvědčení?

Vůbec nelze vyloučit, že se útočník inspiroval atmosférou, která na Slovensku panovala. Způsoby a výrazy, kterými se politici častovali a vykreslovali toho druhého jako absolutní zlo, to docela snadno může vést k tomu, že si někdo v hospodě řekne „pojďme s tím něco udělat“. Pokud se taková atmosféra toleruje a hemží se to nadávkami, že ten druhý je Hitler, může to vést k něčemu takovému. Proto tam souvislost je a nelze říct, že by to byla pouze náhoda. I v Česku mi vadí některé výroky, které se tolerují. Proč musíme poslouchat, že bychom na někoho měli hodit atomovou bombu apod.? I tady se o smrti mluví způsobem, který je překročením všech myslitelných lidských mezí. Součástí svobody slova přece nejsou výzvy k násilí. Přát někomu smrt je strašně nebezpečné.

Smyslem politiky má být ochrana před násilím a vůči tomu, že by ve společnosti vládlo právo silnějšího. Tomuto úkolu musí politika čelit, jinak se zhroutí. Pozorujeme zde však snadnost, s jakou se v politice a v kampaních sklouzává k tomu, že ten druhý je vykreslován jako čisté zlo. Je to hra s ohněm. I kdyby ten útočník na Slovensku byl jen nějaký pomatenec bez jakékoli konzistence, neznamená to, že se neinspiroval v tamní atmosféře a prostředí. Pakliže je to takhle, může se stát cokoli, kdokoli z nás může zítra být další obětí.