Na sjezdu SOCDEM podle Lubomíra Zaorálka zazněl poměrně silný hlas, kam by strana měla směřovat a co dělat. 

„Současná vláda je oligarchický režim, který o sobě tvrdí, že chrání demokracii, ale spíš demokracii podminovává. V tomhle zápase by měla Sociální demokracie ukázat, kde stojí. Doteď to nebylo jasné a lidé si nedovedli představit, ke komu se hlásíme a co od nás mohou čekat. V nové sestavě budeme schopni to jasně říci,“ uvedl Zaorálek k víkendovému sjezdu SOCDEM, z něhož vzešla nová předsedkyně strany Jana Maláčová. Podle něho lidé u dřívějšího vedení SOCDEM nevěděli, zda souzní s politikou vládních stran, zda mezi nimi nehledá třeba i budoucího spojence. To on odmítá. „K tomuto typu politiky já se nechci přidávat, my si nesmíme ani dovolit na to pomyslet,“ doporučuje. 

Podle jeho mínění tady vzniká jakýsi oligarchický režim, jakési spiknutí proti změně, ve kterém si skupina lidí hájí svá privilegia a především se děsí toho, že by o ně mohla přijít. „S tím souvisí i prováděná politika, konkrétně třeba zelená dohoda (Green Deal),“ jmenoval s tím, že se jedná sice o vážné téma, ale drhne to na tom, pro koho byla určena. „Tady se prováděla propagace elektromobilů, ale kdo si je tady privátně kupoval. Dokonce tato politika vedla k tomu, že Strana zelených v Německu, Rakousku... tu volili ti nejbohatší lidé. Ti měli na to, na tento typ politiky, který byl namířený proti příjmům střední třídy.“ To považuje Zaorálek za selhání nejen České republiky, ale i EU vedené Ursulou von der Leyenovou, že podpořily politiku živenou bankami a nadnárodními koncerny.

Dále je prý třeba co nejdříve zastavit pokročilou degradaci a degeneraci státu, jinak nás čeká náraz do zdi. „Sociální demokracie musí zformulovat, že chce takový vývoj v zemi zastavit. Před lety se nám to podařilo a dnes můžeme znovu,“ uvádí.

Podle něho mělo předchozí vedení strach vystoupit s potřebnou razancí. „Jistě se snažili, ale žádný výsledek to nepřineslo. Teď jde o to, aby se nové vedení a celá strana dovedly sjednotit a podnikla jakýsi nový výstřel. Je to otázka bytí a nebytí. Pokud by se nám to nepovedlo, bylo by to pro stranu osudové. Těžko se s tím smiřuji, takže jsem rád, že přišla Jana Maláčová, která má energii a pracovitost, jakou si u předsedy Sociální demokracie představuji, a chci jí pomoci,“ konstatuje Zaorálek.

V obsáhlém rozhovoru byla řeč také o stavu české diplomacie, což je dlouhá léta doména Lubomíra Zaorálka, který nejen že vedl Ministerstvo zahraničních věcí, ale věnuje se zahraniční politice po výraznou část své politické kariéry.

Aktuální situaci komentuje zostra, protože Česká republika podle jeho slov v současnosti žádnou skutečnou zahraniční politiku nemá. Komentuje i veletoč ministra zahraničí Jana Lipavského, který kvůli setrvání ve vládě neváhal vystoupit z Pirátské strany, jejíž zásluhou v Černínském paláci před třemi lety usedl.

„Konečně se někdo zachoval jako pirát. Pan Lipavský si strčil dýku do pusy, a když viděl, že se jeho loď potápí, přehoupl se na laně na jinou loď, která ještě pluje. Nesdílím nadšení, které kolem zahraniční politiky panuje, protože si myslím, že žádnou nemáme. Na klíčových funkcích máme autistické osobnosti, které nejsou schopny komunikace, která je předpokladem zahraniční politiky. Viděli jsme to na tom, jak premiér komunikoval s Ivanem Bartošem. To je ten autismus. U pana Lipavského vidíme něco velmi podobného, přitom předpokladem zahraniční politiky je to, že dokážete jednat s lidmi a máte s ostatními lidské vztahy,“ sděluje v pořadu Rozhovory PL Lubomír Zaorálek.

V interview pro pořad Rozhovory PL hovoří Zaorálek o geopolitické váze Evropské unie, o Draghiho zprávě, Číně a řadě probíraných zahraničněpolitických témat:

Vrací se k tomu, jak se ministr Lipavský zbavil dlouholeté velvyslankyně v Sýrii Evy Filipi. „Vezměte si, jakým způsobem vyhodil paní Evu Filipi, jednu z nejobdivuhodnějších diplomatek naší doby. Ta obrovsky vytvářela renomé České republiky. V Paříži na nějaké konferenci mě vyhledal John Kerry (ministr zahraničí USA, pozn. red.), aby mi potřásl rukou a vyslovil díky od Ameriky za to, co paní Filipi pro Spojené státy dokázala. Dokázala neuvěřitelné věci. Zvali si ji do Pentagonu, zvali si ji Němci a další. Kolik takových lidí máme? Zasloužila si jiné zacházení. Její odvolání bylo provedeno způsobem, jaký je nedovolený. To se prostě nedělá. To není nic jiného než autismus,“ míní.

Pakliže je funkce šéfa diplomacie vykonávána úřednickým typem, kdy ministr jen čte prohlášení připravená jeho aparátem, jde podle Zaorálka o deklasování zahraniční politiky. „K vykonávání role ministra zahraničí musíte být připravený, musíte být zralou osobností. Co řekl pan Lipavský, než tam nastoupil? Napsal bakalářkou práci, která by ani neměla být uznána. Je příkladem poslušného teflonového úředníka, který nikdy nevyslovil nějakou myšlenku a jeho práce je ukázkou plytkosti, bezvýznamnosti a nicotnosti. Představte si, že člověk tohoto typu bude mluvit se zahraničními státníky, mezi nimiž jsou často zajímavé osobnosti. Co jim asi tak nabídne?“ táže se.

„Děláme tupou byrokratickou politiku, ve které nevnímáme celek věcí, kontext, a tvrdě jdeme, až narazíme do zdi. A ještě se tomu tleská a žije se v domnění, že nějakou zahraniční politiku máme. Budeme kráčet tímto směrem až do hořkého konce. Přijde mi to strašně smutné, protože se nakonec budou všichni divit, proč jsme do té zdi narazili,“ je přesvědčen statutární místopředseda SOCDEM.

Kroutí hlavou nad tím, jak se současná vláda a ministr Lipavský rozhodli dělat tzv. hodnotovou politiku. „To jsme mnohokrát slyšeli, jak Česká republika dělá hodnotovou politiku. Jak vysvětluje indickému ministru zahraničí, co má dělat Indie a jaké mají být její principy. Indický ministr ho pošle do patřičných mezí a mohu vás ujistit, že už se s ním příště nikdy bavit nebude. Tímto typem politiky jsme postupně ztratili všechny partnery. Kdo se s námi dneska baví? Kromě Ukrajiny se pan Lipavský ničemu nevěnoval a vše ostatní zůstalo stranou,“ kritizuje exministr zahraničí.

Diplomacie tu není od toho, aby se bavila je s těmi, s nimiž se shodneme nebo se nám líbí. „Mezinárodní politika vznikla z jediného zásadního důvodu. Klíčový důvod zahraniční a mezinárodní politiky je zabránit válce. Proto se formoval Vestfálský mír, proto byl Vídeňský kongres a všechny zásadní mezinárodněpolitické událostí tu byly proto, aby se zabránilo válkám. Umění diplomacie je o schopnosti najít cesty, jak se vyhnout válkám, protože jejich důsledky jsou strašné,“ popisuje.

„Zahraniční politika a diplomacie tu není proto, aby chodil s přáteli na pivo. Je tu proto, abychom se bavili s těmi, kteří nám jsou vzdáleni, s nimiž nesouhlasíme, a dokonce i režimy, které se nám nelíbí. Jako ministr zahraničí jsem byl nucen se dokonce bavit i s těmi, které hledal Interpol, kterým doslova kapala z rukou krev, ale šlo o záchranu lidských životů, a pochopil jsem, že je mou prací s nimi mluvit. Řemeslo diplomacie je o tom, bavit se s lidmi, s nimiž bych si normálně rukou nepodal, ale děláte to, protože je to zájem státu,“ definuje základní principy zahraniční politiky. 

• Sledujte PL na YouTube a neuniknou vám další zajímavé rozhovory