Ze střední Evropy vidíme, jak se v Anglii scházejí desetitisícová shromáždění s palestinskými vlajkami a fotbaloví fanoušci je komponují do svých performancí. Můžete nám, pane profesore, objasnit, zda je veřejné mínění v Británii skutečně tak propalestinské?
Bohužel, mladá progresivistická generace a zejména studenti podporují Palestince i bojkot Izraele a vůbec nerozlišují mezi fanatickým nábožensko-fundamentalistickým Hamásem – a lidmi, které utlačuje a zneužívá jako lidské štíty. Ovšem i většina Britů (52 %) chová negativní pohled na Izrael a třetina vyznává konspirativní teorie ohledně Židů. Antisemitismus je v Británii velmi rozšířený.
V roce 1945 napsal George Orwell, že Hitler vlastně nad Židy zvítězil. „Angličané soukromě říkají: Oni si o to přece koledovali.” „Po Osvětimi, píše prorocky, jsme sice zahnali antisemity do podzemí, ale antisemitismus se časem vynoří v jiné podobě.” Dnes je kupodivu přijatelný jako extrémní kritika Izraele a útok na jeho samotnou existenci, jakým netrpí žádný jiný stát na světě.
Do jaké míry v tom hraje roli minulost britského impéria a do jaké multikulturní současnost ostrovů?
Britské impérium bylo do konce války vnímáno jako civilizační mise, dnes se považuje za zločin. Proto se objevilo obvinění Izraelců, že jsou vlastně koloniálními usedlíky, jako první Američané. Británie se stala mozaikou různých etnik i životního stylu a muslimové (3,6 milionů) se nacházejí pod ochranou levice. A tak se jejich antisemitské postoje tolerují a nepochybně nakazili progresivistickou mládež.
Mnozí imámové v mešitách otevřeně vyhlašují genocidu Židů. A ti, co to neříkají nahlas, přinejmenším naznačují, že s nimi souhlasí. Oblíbené heslo demonstrujících zní: „Od řeky (Jordánu) až k moři, svobodná Palestina se vynoří.”
Pojďme si probrat, jak se vůbec historicky vyvíjel vztah Británie ke Státu Izrael a k požadavku na palestinskou státnost…
Britská elita měla ke konci 19. století k sionistickému hnutí za vlastní „domovinu” velké sympatie. Ruské pogromy ji vyděsily a zubožení Židé se stali vůbec první vlnou přistěhovalců v království. Od té doby se datuje anglický odpor vůči Rusku.
Židé se v Evropě považovali za cizince už více než tisíc let a když vznikl sionismus, tak se říkalo se, že „existuje země bez lidí a národ bez území.” A byla to téměř pravda, v Palestině během 1. světové války žilo zhruba 94 000 Židů, 70 000 křesťanů a 525 000 Arabů. Byl to zanedbaný kout tureckého impéria a pod britským mandátem a úsilím židovských přistěhovalců, se vybudovali železnice, nemocnice a vodovodní síť. Porodnost a imigrace Arabů vzrostla, takže v roce 1948 zde žilo 1 970 000 a třetina uprchlíků po vzniku izraelského státu se dokonce ani v Palestině nenarodila.
Britská správa se zoufale 20 let pokoušela vytvořit společné arabsko-židovské instituce, a vysloužila si arabské a posléze i židovské povstání, a nakonec se po válce postavila na stranu Arabů a navrhla rozdělení malé země na dvě části, což nebylo funkční pro dva státy. Arabská liga založila tábory utečenců a jejich potomků bez státní příslušnosti jako načasovanou bombu proti existenci židovského státu.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo