Poté, co se dostávají na povrch další informace o silvestrovských sexuálních a násilných útocích na německé ženy, situace houstne. Nejenže se potvrdilo, že součástí skupin útočníků arabského a afrického vzhledu byli i muži ze současné migrační vlny, ale ukázala se také snaha zabránit zveřejnění těchto informací jak ze strany německých úřadů, tak některých médií. Nakolik taková opatření pomohou k uklidnění situace? Nebo to naopak mohou všechno jen zhoršit a více zradikalizovat, když se stejně dříve nebo později veřejnost o všem dozví?

V této důležité chvíli je nanejvýš žádoucí zachovat chladnou hlavu. Skrytým nebezpečím, které však na mě odevšud vystrkuje rohy přímo ďábelské, je totiž manipulace s emocemi a se strachem. Nechají-li se lidé vést prvoplánovými reakcemi, bude je kdosi mít brzy „na háku“.

Takže o co jde. Máte pravdu, že situace houstne, nicméně ti cizinci jsou zatím pouze podezřelí. Nic není došetřeno, nemohl proběhnout řádný proces. Nevracejme manýry z padesátých let, i když jde o lidi třeba nesympatické! Oni odejdou, ale zlozvyky zůstanou. A pak nás může ta molochovská mašinerie sežrat, až nebude mít co na práci! Proto je třeba dost úzkostlivě dodržovat procesní stránku věci.

Co se médií týče, těžko podlehla všechna nějakému pokynu. Spíše jde o velkou obezřetnost, protože nechtěla probudit hysterii. Někomu to ale možná vadí, že nevybudila hysterii! Možná médiím ty podivně pomalu rostoucí počty hlášených napadení přišly podezřelé. Víte, kolik hlášení podobných záležitostí bývá vymyšlených? A jak strašně těžko se dokazují? Možná se jen média nechtěla unáhlit, protože pak by mohla být stíhána za šíření poplašné zprávy. Uvidíme, kolik těch skutků bude prokázáno.

Nejprve se hovořilo o zhruba stovce napadených žen v Kolíně nad Rýnem, nyní se mluví už o více než pětistovce případů. Později i další státy přiznaly, že měly stejný problém – Finsko, Švédsko, Švýcarsko, Rakousko. Podle Petra Robejška jsme viděli chování nájezdníků v praxi. Jiní zase říkají, že to zbytečně nafukujeme. Jak to vnímat? Viděli jsme chování zanedbatelného procenta kriminálně smýšlejících, nebo je namístě obava z většiny migrantů a jejich údajné neochoty se asimilovat a vést evropský způsob života?

Jsem trochu na rozpacích. Silvestrovské oslavy – nebo události karnevalového typu vůbec – jsou v evropské tradici chvílemi „obrácených mravů“. Ve středověku bylo studentům dovoleno o karnevalu spílat profesorům, v kostelích se děly obscénnosti a vůbec, byl to čas činů jindy zapovězených. Řád byl na okamžik cíleně vystřídán svým opakem, a pak byl opět nastolen. Tak se upevňovalo jeho uvědomění. Zvláštní psychodrama, z něhož se dnes již dochovala jen živelná vzpomínka, bez té psychoterapeutické stopy. Řádění je jen o něco větší než jindy, třeba při fotbale. A teď do toho přijdou cizinci, kterým se neustále vtlouká do palice, že se musejí přizpůsobit. Tak koukali, viděli – a pak se holt přizpůsobili!

Podobný fenomén vystihl Karel Čapek v povídce „Propuštěný“, o vězni, který po mnoha letech vyjde z kriminálu, a než se rozkouká, unáší ho dav, jakási demonstrace, všichni křičí, a tak se vězeň přizpůsobí, aniž tuší, o co jde – samozřejmě s tragickým koncem.

Odmítám, že by u migrantů šlo o „projevy jejich (ne)kultury“. Co se muslimů týče, přicházejí ze zemí, kde by se něčeho podobného nedopustili, protože tam platí poměrně drastické zákony – ty tu ovšem u nás nechceme! Nu, budiž. Cizinci se tedy přizpůsobí místním zvyklostem, k čemuž jsou vyzýváni, tím snadněji, protože nehrozí žádné drakonické tresty.

Ale někdo je ještě schopen se tomu stále divit, nepřipouští si vlastní přičinění, vinu za „komunikační zkrat“ připisuje pouze a jenom těm druhým. Jak jim vysvětlit, že právo prý platí pro všechny stejně, přičemž Hans smí Gertrudu plácnout po zadku a štípnout do bradavky, je to takový milý folklórní zvyk – ale když totéž udělá učenlivý cizinec, je to hnusný pokus o znásilnění! (Trochu to připomíná ten starý vtip, jak vjel vlak do tunelu, byla tma, v kupé se nesvítilo, a tu se ozval dívčí hlas „dejte tu ruku pryč!… Vy ne… Vy!“)

Lžeme si do vlastní kapsy. Není to o tom, že bych schvaloval ty silvestrovské výtržnosti. Já neschvaluji vůbec žádné výtržnosti. Ale taky jsem něco zažil a vím od zkušených policistů, kolik „domácího“ násilí či dokonce znásilnění se v Evropě tradičně vůbec nehlásí. Optimisté tvrdí, že se hlásí každý druhý skutek, realisté připouštějí, že jen každý desátý.

A kolik Evropanů jezdí uspokojovat své pedofilní choutky někam do Asie a kolik se ani neobtěžuje někam jezdit. Nesmírně mě rozčiluje ten dvojí metr, ta zkreslená optika. Zfalšovaná analýza nikdy nemůže vést k nějaké nápravě, ani omylem!

Americký prestižní deník New York Times přinesl komentář Rosse Douthata, který varuje Evropany před bezhlavým humanitarismem. Podle něho je současná migrační vlna nezvládnutelná ne kvůli počtu, ale protože většinou jde o mladé muže. Komentátor současný přístup Evropy a hlavně Angely Merkelové považuje za bláznovství, kterým si zaděláme na obrovské problémy. Lze říci, že „tají ledy“ a začíná se na možná rizika čím dál více upozorňovat, nebo jde o strašení? Co se všechno musí stát, aby evropští lídři změnili kurz a nebyla výsledkem jednání dohoda o tom, že za půl roku se asi zbuduje ochrana schengenských hranic?

Naprosto tomu rozumím. Už jsem psal, že deset milionů Čechů má určitou humanitární kapacitu. Přijde-li jeden uprchlík, slízne to všechno i se smetanou. Přijde-li ale milion uprchlíků, začne jít oboustranně o život. A to ještě nemluvíme o časovém průběhu. Ten milion uprchlíků, rozloží-li se jejich příchod na několik generací, dokážeme zvládnout. Bude to fuška, ale myslím, že nebudeme-li si ubírat síly hysterií a přestrašením, dokážeme dost. (Mrzí mě ta malomyslnost, kterou cítím pod tím laciným strachem – nebo je to lenost? Nebo nedomrlost? Každopádně je to nedůstojné!)

Přijde-li ale milion uprchlíků téměř jedním vrzem, zapomeňte na humanitarismus. Je to válka. Přesně podle studie „Migrace jako zbraň“. Nezlobte se ani tak na migranty, že se nechali ve své bídě zneužít. Hledejte za nimi iniciátory, kteří ten šílený danse macabre spustili.

Každopádně je důležitá ochrana schengenských hranic, nesmí to ale torpédovat prominentní člen NATO – Turecko, které těží ze svého postavení hýčkaného provokatéra vůči Rusku. To je pak těžká věc, prozřít, kde je těm věcem konec. Kde je ten společný jmenovatel, který preferuje Turecko, přičemž současně poškozuje Evropu, ale i Rusko?

Co se pak těch „mladých mužů“ týče, částečné vysvětlení může poskytnout fakt, že mladí muži vždy migrovali jako první připravit zázemí pro rodiny. Stačí si vzpomenout na obrovskou migraci do Ameriky.

Každopádně jsem rád, že se konečně začalo mluvit o tom, s čím jsem od začátku protivný: migrantům musí být přikázáno trvalé místo pobytu, aby nedocházelo k jejich koncentraci. Je třeba se na příchod migrantů připravit, ať už je tu chceme, nebo ne. Ono se vůbec nic nestane, když nám někteří chytráci v rámci těch příprav vysvětlí, jak si to představují s tím vypovídáním cizinců, s jejich posíláním „domů“ (u některých se nikdy nezjistí, kde to je).

Pozice kancléřky Merkelové je čím dál horší, kritika tzv. willkommenskultur sílí s poukazem právě na nedávné incidenty a naštvanost lidí roste. Nakolik se EU nebo jednotlivé státy zabývají relevantními bezpečnostními analýzami z hlediska možné další hrozby terorismu, organizovaného násilí třeba právě vůči ženám atd.? Jak v tomto smyslu vnímat návrh Belgie zavést pro azylanty kurzy chování k ženám?

Zastavím se nejprve u kancléřky. Ještě jsem totiž neslyšel nějaké logické vysvětlení jejího chování. Je to přitom jedna z největších postav světové politiky, vyšvihnout se z východoněmecké svazačky na celoněmeckou kancléřku, panečku, to je vzor i mnoha našich bývalých svazáků (jen počkejte, až se začnou rojit prezidentští kandidáti, jak skromně se budou rozepisovat o své „předlistopadové“ minulosti).

Že by přes všechna rizika šla na argumentaci německých ekonomů, že jinak ta volná pracovní místa obsadit nelze? Čistě ekonomicky to je zdůvodnění jasné, Němci stárnou, neumírají, někdo holt na ně musí dělat. To ale Němcům došlo až teď, naráz? A stejným fofrem to chtějí vyřešit? Skutečně revoluční řešení, ale mohli bychom si už jednou zvyknout na to, že revoluce nikdy nepřicházely z Východu, ale ze Západu. Obzvláště nyní. Že by to bylo takto?

Anebo hrají roli ty roky odposlouchávání evropských politiků americkou NSA? Že by si nastřádali už tolik kompromitujících materiálů (ohledně financování stran toho jistě naposlouchali dost), že by to stačilo na vydírání Merkelové? Jaká by pak byla pointa této – jí trpěné, ba dokonce „vítané“ – migrační vlny? Opravdu nevím.

K těm kurzům chování k ženám – je to poněkud komický návrh. Petra Procházková v ČT24 pravila, že v Afghánistánu byl nejpopulárnějším filmem „Základní instinkt“. Afghánci to docela  oprávněně považovali za sebeprezentaci Západu, protože všichni zápaďáci ten film velebili. Jen hlupák se může divit, když se Evropa vychloubá svým bohatstvím, že se ostatní chtějí mít podobně. Pikantní byla Procházkové douška, že na rozdíl od Afghánistánu jí v Čečensku jako ženu neobtěžovali – protože tam žena požívá ještě cosi z postavení emancipované sovětské ženy!

Ještě nás čeká jisté přehodnocení sovětské invaze do Afghánistánu nebo alespoň poopravení některých závěrů. Sověti tam totiž zčásti bojovali už tuto válku, ale Západ podporoval náboženské fundamentalisty. Přiznám se, že i já jsem se radoval, že Sověti dostali na frak… A až po letech mi začal mrznout ten nablblý úsměv.

V Evropě, hlavně Francii nebo Německu, už přistěhovalci z arabských kultur žijí desetiletí. Jak jsou tito lidé obydlující Evropu řadu let odlišní od těch, kteří nyní přicházejí? Do jaké míry se záměrně pečlivě uchovávají specifika své kultury a způsobu života?

Zásadní odlišnost je ve smyslu pro humor. Jak kdysi napsal Amos Oz, nikdy nepotkal fanatika se smyslem pro humor – a neví o případu, kdy by se takto obdarovaný člověk stal fanatikem. Jsou nádherné příklady semitského sebereflexního humoru. Říkám semitského, židovského i arabského. Jakýsi nedouk veřejně vytroubil svou zaostalost, když řekl, že Arabové nemají smysl pro humor. Chudák, asi nikdy neslyšel o Nasredinovi – rodiče na něj měli být milejší, příroda velkorysejší!

(Nasredin si šel dát ušít nové šaty. Pln očekávání vešel do krejčovství. Krejčí s ním vše probral, změřil ho a řekl: „Přijď za týden, to – dá-li Alláh – budou tvé šaty hotovy.“ Nasredin přišel za týden. „Je tu malé zdržení, pane,“ omlouval se mu krejčí, „ale přijď za tři dny, to – když Alláh dá – budou tvé šaty hotovy.“ Nasredin přišel za tři dny. „Lituji,“ omlouval se krejčí, „ale tvé šaty ještě nejsou zcela dokončeny. Přijď prosím zítra, to – když Alláh dá – budou tvé šaty už jistě hotovy.“ Podrážděný Nasredin nevydržel: „A jak dlouho by to trvalo, kdybys z toho vynechal Alláha?“)

Podobně smysl pro poezii nebo hudbu. Můj kamarád, echtovní „sabra“ (tj. v Izraeli narozený žid), kterému už všechny ty klezmerové písničky lezly krkem, mě naučil poslouchat mizrachit, židovskou orientální hudbu, k nerozeznání od té arabské. Fantastický oceán neuvěřitelné muziky, opravdu síla! Ke všemu to ještě hrají všichni ti semité všelijak dohromady, nikomu to nevadí, protože jim to ladí. A jak! Tito lidé nemají problém se zachováním své kultury, protože ji nemusejí uměle prosazovat, zvýrazňovat, ideologizovat. Oni ji prostě mají v sobě, jsou hrdí a sebevědomí – a tudíž nezamindrákovaní, otevření. Proto taky leccos vydrží, dělají si vtípky ze sebe i z kamarádů a sami také leccos snesou. Důležité, podstatné je, že se neurážejí, zachovávají důstojnost – a sami to vyžadují též. Začne-li se Evropa chovat ke svým starousedlým muslimům jinak, bude to zlé. A židé by měli být safra pozorní, protože islamofobie někdy překvapivě souvisí s judeofobií.

Unie se nedávno dohodla, že asi do šesti měsíců by mohlo dojít ke kontrolované systematické ochraně hranic schengenského prostoru. Zvládne se to? A proč to vůbec nejde rychleji? Prezident Zeman, ale nejen on, varoval, že do té doby přijde dalšího minimálně půl milionu migrantů…

Na papíře se to jistě zvládne. Sloužil jsem chvíli u cizinecké policie, k té problematice jsem si jenom čuchl, ale stačilo mi to. Nechtěl bych být v kůži těch, kteří dnes slouží na „cizině“! Šílím, když slyším ty politické lehkoživky a darmožrouty, jak by někoho někam vrátili, někomu v něčem zamezili, někoho identifikovali. Ti lidé opravdu nemají ani pojem, o čem mluví. Já mám alespoň trochu pojem, což mi stačí na to, abych se držel od všech těch laciných žvástů hodně daleko.

Takže stručně a jasně, nezvládne se to, ale může se to hodně zlepšit. Stačí se ale podívat na schengenské hranice „kreativním okem převaděče“, a hned je jasné, co asi půjde a co asi moc ne.

Především, a to je conditio sine qua non, je třeba usilovně zmírňovat migrační tlaky ve zdrojových zemích. A pak stabilizovat režimy v zemích, přes něž migranti musejí přecházet. Ať byl Kaddáfí, jaký chtěl, mnoho Afričanů zůstalo v Libyi, ať už více či méně dobrovolně. Libye pro ně totiž tehdy byla možná něco jako kdysi Jugoslávie pro občany východního bloku. Nebo jako nyní Kuba pro spoustu Latinoameričanů. A zatřetí by měla zafungovat zesílená ochrana schengenských hranic.

A nakonec je tedy třeba se připravit na přijetí migrantů, kteří se sem dříve či později dostanou. Budou-li v chodu a do jisté míry efektivní předešlá tři opatření, opravdu by nemuselo jít o takové nárazové vlny. Nicméně migrace existuje, co je svět světem, a zavést inteligentní a humánní opatření týkající se prověření, rozmístění a zdomácnění migrantů, nemuseli bychom z toho mít vůbec žádné pupínky.

Mělo by to navíc tu obrovskou výhodu, budeme-li to dělat rozmyšleně, s předstihem, o vlastní vůli – že se nedostaneme pod tlak, kdy bychom spoustu z těch kroků nemuseli učinit ani inteligentně, ani humánně. Co je třeba ale neustále opakovat, vymstilo by se to v důsledku především nám samým.

V Německu nedošlo jen k napadání ze strany přistěhovalců, ale už i opačně. Došlo k napadení Syřana a Pákistánce, na území bývalé NDR dochází k útokům na ubytovny. Jaká existuje hrozba „odplaty“? Je možné se tomu ještě vyhnout? A do jaké míry hrozí, když ne občanská válka, tak vážné střety mezi imigranty a původními Evropany?

Samozřejmě že mezi migranty i mezi domácími jsou týpci, kteří milují boj. Ono to typologicky nebude daleko od problematiky rowdies. Tam musí být uplatněna poměrně drakonická opatření, která ale – a na to velký pozor! – musejí být provedena hodně „zastudena“. Tvrdě, ale bez emocí. Jinak si policejní složky nezjednají respekt, ale vyvolají nenávist. To pak už by byl ale úplně jiný „level“.

A ještě něco – zpravodajci i policisté si musejí budovat agenturu uvnitř migrantských komunit, to se nedá nic dělat, jinak to nejde. Čím však bude atmosféra „rozbejkovanější“, tím hůře se agentura buduje a provozuje. Vyhlídky pro nějaké smírnější řešení se pak odkládají časově v řádu generací.

Jak se v rámci Evropské unie jeví vystupování České republiky? Slovensko, Polsko a Maďarsko jsou zřejmě připraveny jít až na hranici zákonů, aby se před migrační vlnou ochránily. Ovlivní to spolupráci v rámci V4, kde je nyní jediné Česko nejmírnější? Podle některých analytiků je česká vláda značně při zdi.

Nemám ve zvyku přeceňovat vnější projevy. Politici by se měli více starat a méně mluvit. A ze všeho nejvíce by se měli – kdyby to šlo, společnými silami, bylo by to jen ku prospěchu – zaměřit na příčiny, nikoliv jen na důsledky této „migrační kalamity“.

Pohybujeme se v kontextu americké studie o migraci coby zbrani hromadného ničení, která má – na rozdíl od všech neutronových a špinavých a dalších bomb nejen mnohem větší psychologický dopad, ale především schopnost se mutovat a vyvíjet a zesilovat a žít vlastním způsobem. Nebudeme-li se zabývat tím, proč se vlastně ty davy migrantů hnuly, když přitom (Syřané) dlouhou dobu seděly u hranic a čekaly, až se budou moci vrátit (a jak se zdá, někteří se již vracejí na území osvobozené od IS), tak se budeme pohybovat v kruhu a vzájemně se masírovat stále strašidelnějšími historkami o zločinnosti migrantů. Tento fenomén se však také odtrhává od reality, čímž nemyslím, že by se nic nedělo, ale ta zbraň hromadného ničení působí už i jen v myslích přestrašených lidí a leckdy je bude těžké přesvědčit, že se třeba nic tak hrozného nestalo.

Proto by se měli starat politici především o to, aby odborníci dělali svou práci a aby lidé nebyli manipulováni. (Blbec, už slyším čtenáře: to chce po těch pravých. Proč ale čas od času nezopakovat, jak by věci měly být?)

Jak se formuje postoj jednotlivých částí politické reprezentace? Jak ukázaly uniklé e-maily, řada lidí majících vliv na premiéra Sobotku je nakloněna přijímání migrantů i kvótám. Naopak Michal Hašek zveřejnil prohlášení, které se vůči liberálnímu křídlu ostře vymezuje, a podpořil Roberta Fica. Haškovo prohlášení zase na svém Facebooku sdílel hradní mluvčí Ovčáček… A co Andrej Babiš, má nakročeno k tomu, aby tyto protiimigrantské hlasy posbíral? Jak lze vysvětlit, že ani Okamura, ani Úsvit v tom úspěch nemají, přestože o tom hovoří nejdéle?

V podstatě je dobře, že zní všemožné názory. Nikoliv kvůli řešení, protože tam jich je většina zbytečných, nerealistických. Ale kvůli nám, kvůli svobodnému, demokratickému procesu. Byl bych nesvůj, kdyby nějaké hlasy, byť sebepitomější, nezazněly.

Ve druhé fázi, poté, co jsme se ujistili, že diskurz není nijak významně omezen, by měla nastat péče o jeho kvalitu. Zda jsou zastánci jednotlivých názorových proudů schopni svá stanoviska podpořit argumenty, a co je obzvláště důležité, jestli mají své názory reflektované, tedy ohraničené. Zda si uvědomují nebezpečí hrozící jejich názoru, kdyby byl prosazen přespříliš extenzivně – nebo intenzivně. Jestli jsou schopni polemizovat sami se sebou a tuto rozvahu veřejně přednést. Moc by mě potěšilo, kdyby třeba někdo z levice systémově vyžádal určitou kontrolní funkci pravice, a naopak, abych dal opravdu prostinký příklad.

Proces, jakým dochází společnost k řešením, je důležitější než ona jednotlivá konkrétní řešení. Nyní máme ještě čas si to prubnout, ale není dobře ho zmařit.

A ještě jeden velký úkol před námi stojí. Ona migrační kalamita vybudila a nabudila mnoho spoluobčanů, kteří by chtěli efektivně přispět k zajištění bezpečnosti. Politická reprezentace si s tím evidentně neví rady, přestože již mnoho let probíhá kuloárová debata o obnovení čehosi, jako byl Svaz brannosti za první republiky (později se z toho stal Svazarm). Je hrozné, když se jednotliví aktéři a aktivisté spíše okopávají do kotníků a pomlouvají, místo aby zkusili táhnout za jeden provaz. Jiní zase vyžadují bezpodmínečnou politickou názorovou uniformitu a jsou schopni jít tvrdě proti lidem, kteří mají v podstatě stejný cíl jako oni, ale bez tvrdé ideologické nadstavby. Většinou jde o „pozdní bojovníky“, kteří si ještě čtvrtstoletí vyrovnávají své účty s bývalým režimem, za něhož se často chovali nanejvýš loajálně, někteří dokonce jako srabi.

Rozloučím se krásným výrokem Rudolfa Battěka, jedním z těch, které vymýšlel za svého dlouholetého věznění – z čehož hned bude zřejmé, že Battěk prostě nemohl být žádným fanatikem. Jednou si totiž zapsal radu právě takovým lidem, do nichž jsem teď bušil: „Dámy a pánové, dojdete-li k závěru, že se musíte rozloučit se svou minulostí, udělejte to důkladně, ale s taktem – je to přece jen vaše minulost.“ Takže všem přeji dostatek taktu přinejmenším po celý tento rok.