Tak budeme nejspíš moci volit korespondenčně. Respektive naši krajané v zahraničí. Sněmovna to schválila. Opozice v tom vidí účelovost. Obáváte se, že půjde o „salámovou metodu“ a nakonec se prosadí korespondenční hlasování i na území ČR? 

Dnes je s pomocí soudní moci, vč. té nejvyšší ústavní, možné „zorganizovat“ cokoli a bude to oslavované jako typický projev existence „právního státu“. Toho, nebo takového, který se bude líbit komisařům a komisarkám v Bruselu. To, že jsou volby projevem občanské nezávislosti, symbolickým projevem jejich osobní, jedinečné vůle, dokonce jedním z posledních projevů za časů Rychetského a jím nestoudně projevené soudcovské zvůle, tedy omezení této vůle, je jen jedním z dalších kroků omezování práv a svobod občanů. Nezdá se to sice dnes být některým z nás, kteří ještě pamatujeme, jak se volilo nevolilo před „revolučním rokem“ 1989, mimořádně nebezpečné. Jde jen o trochu deformovaný slavnostní projev příslušnosti k občanské společnosti, ale ještě se dá dýchat. Naši krajané v zahraničí jsou různí a jinak je oslovují ti, kteří za nimi dojíždějí na jejich srazy v různých zemích světa, jinak ti, kteří si myslí, že jim byly lichtenštejnské majetky konfiskované neprávem, jinak ti, kteří přemýšlejí, zda nejsou krajany, kterým by se jim mohly kompenzovat majetkové ztráty způsobené prezidentskými dekrety po druhé světové válce.

Když se některým našim krajanům daří dostávat se za úplatu k akademickým hodnostem, dnes chápaným jako aristokratické epiteton, proč by tomu nemohlo být i jinak? Když volím, jsem občanem a mám stejná občanská práva v zahraničí jako na území ČR, i kdybych se do svých krajů jezdil jen podívat tehdy, kdy bude příležitost něčeho výhodně, třeba za znehodnocenou minci, nabýt. Známe to z let konfiskací za třicetileté války, z doby druhého nevolnictví v době pozdější, z let osvíceného absolutismu a dalších let po něm následujících. A konec konců, ani v letech privatizace a restitucí se to nedělalo jinak.

Samozřejmě nesmíme ani zapomenout, kdo a jak bude sčítat hlasy, jaké budou možnosti jejich součty kontrolovat a jaká bude občanská odpovědnost těch, kteří tak budou činit. Nemusíme se hned strašit „salámovou metodou“, o které mluvíte, ale i vláda pětikoalice jednou skončí a jejich nástupci budou mít jistě podobné nápady. Nejenom autoritářští domýšlivci, ale i mírní anonymní byrokrati se určitě nebudou vzdávat třeba jen malých omezení občanů ve prospěch politické byrokracie a již dnes uvažují o tom, jaký bude jejich další krok.

Fotogalerie: - Kotlíkové dotace

Přijíždí argentinský prezident Javier Milei, který svou přednáškou vyprodal Žofín. Ve své zemi ovšem čelí demonstracím, protože dělá, co sliboval: drasticky omezuje stát i výdaje. Je považován za asociála. Myslíte, že takováto politika bude přicházet do obliby? 

Dovolím si konstatovat, že ano, a není důležité, zda nedávno zvolený prezident v baště argentinského populismu dostojí všem svým ve své politické publicistice vyhlašovaným rozhodnutím. Argentina je, pokud je mi známo, sužována inflací od 100 % do 140 %, a to jsou data odůvodňující jakkoli populistická nebo vojenská, polodiktátorská rozhodnutí. Asi proto je pan prezident Milei pozván na Pražský hrad prezidentem, kterému jeho vojenskou minulost může zatím jen závidět. Logické je to, že se mu dostane ceny Friedricha Augustina von Hayeka (1899–1992), jehož slavnou Cestu do otroctví propagovali na začátku devadesátých let čeští apoštolové transformace, mezi nimi Tomáš Ježek a z těch dnes známějších Miroslav Ševčík nebo jeden ze zakladatelů Liberálního spolku, dnes tedy už Institutu, Jiří Schwarz. Jistě bude zajímavé, kdo se té jeho vyprodané přednášky na pražském Žofíně zúčastní a možná bude ještě zajímavější, kdo mu tam bude aplaudovat. Nevím, zda se jeho argentinský neopopulismus bude líbit, ale alespoň některá, zatím jen vyhlašovaná a částečně uskutečňovaná rozhodnutí, jistě poslouží naší dnes chaoticky jednající politické třídě jako mimikry jejích budoucích rozhodnutí. Třeba pan prezident svým temperamentem a řečnickým výkonem zaujme i naše kritiky pravicového extremismu, kteří ještě nedávno odsuzované heslo dokázali změnit na pravicový radikalismus.

Fotogalerie: - Proti Pentalandu

Momentálně je v Evropě v kurzu zelená. A všichni se tváří, že „světodějný úkol“ snižovat emise CO₂ je samozřejmý a vládne na něm nerozborná shoda. Ale to jste si už v minulosti zažil? Že některá politika byla pevně a neotřesitelně daná… A najednou už ne. 

Musím se přiznat, že bych si mohl s Williamem Shakespearem říci – jsem unaven a za smrt prosím boha, jen nevidět, jak je bita ctnost a vynášena nicka přeubohá… V našem poválečném a meziválečném světě se střídala dobrá předsevzetí s odsouzením a zavržením doslova turbulentním. Pamatuji si ze střední školy mapu stalinského přetváření přírody, po několika letech dehonestovaného. To dnes zesměšňované poručíme větru dešti bylo míněno vážně a stejně vážně kritizováno. Zakrátko opět resuscitováno jako zelená ideologie. Abych nebyl podezírán, že útočím na dnešní „zelený fanatismus“, připomínám, že jsem ještě četl články o zeleném nacismu, jehož propagandistou byl dlouholetý člen Hitlerovy administrativy Walter Darré. Jakmile se, většinou z dobrého úmyslu, stala ideologie, dobré úmysly byly zapomenuty.

Není lepšího příkladu staročesky řečených „obrtlíků obojetných“ než exhibice české, ale i evropské mediální scény ve vztahu k válce na Ukrajině, kde se dnes zpravodajové předhánějí v tom, kdo bude dříve na místě, aby mohl stejně rychle toto místo opustit. Myslím, že to byl Mark Twain, kdo tvrdil, že žádná ostuda netrvá déle než týden a nic není staršího než včerejší noviny. Prý to napsal někdy okolo roku 1904. Významný český politik nedávno upozornil, že nemá rád dnes nadužívané slovo výzva. Není to prý nic jiného než zrada.

Nevím, zda je tomu tak i v neevropských částech světa, ale jen dějiny náboženství v Evropě jsou dobrou školou, jak se klanět nejvyššímu, aby mohl být zítra zavržen. Jakmile je něco nerozborného, solidárního a navíc se to ještě „komunikuje“, obávám se, že už ve chvíli vyslovení těchto slov se uvažuje o jejich opačném významu.

Miloš Zeman pořádal autogramiádu knihy Spiknutí. A rozruch vzbudil Jiří Kajínek, který přišel. Co vlastně vypovídá popularita Jiřího Kajínka o české společnosti? 

To je pro mne trochu těžké, abych neřekl nějaký nesmysl. Ale každý člověk je originál, který je vystaven různým zkouškám a není jednoduché v nich obstát. Jiří Kajínek, stejně jako Miloš Zeman, byli často v mimořádných situacích, kde se museli rozhodovat s ohledem na svou existenci, ale také s ohledem na životy svých blízkých. Proto bychom je neměli soudit, jako to dokázala paní exministryně Džamila Stehlíková. Stejně by nebylo vhodné soudit tyto tři osoby a opomenout jejich kulturní a civilizační kontext. Také já si občas nejsem jistý, zda je snadné v chaosu, který je okolo nás, žít a něco užitečného dělat, ale je to záležitost niterná a obtížně sdělitelná.

Fotogalerie: - Šaty Lenky Šimůnkové

Srbský prezident Aleksandar Vučić varuje, že od velké války v Evropě nás dělí tři až čtyři měsíce. To je dost ponuré. Je pro takovou ponurost důvod? Ony se neustále posouvají zábrany toho, co Ukrajina a Západ dělá. Nechtělo se útočit na ruské území, dodávat tanky, dodávat stíhačky, dodávat střely dlouhého doletu… A všechno se to děje. Kde to nakonec skončí? 

Jeden starý britský tragikomický žert je o tom, jak vojáci ze zákopu na dotaz velitele, jaká je situace, říkají – situace je vážná, ale ne tragická. O hodinu později na stejný dotaz odpovídají – situace je tragická, ale ne vážná. Myslím, že se to hodí k popisu současné situace ve světě. Ale kdybych chtěl být váženější, vypůjčil bych si citát z H. G. Wellse: …technický a technologický vývoj postupuje rychleji, než moudrost lidského konání.

Ale pozor, je to už více než sto let staré.

Fotogalerie: - Spiknutí s Kajínkem

Ve Francii budou volby. Jak to podle vás dopadne? Jaká parlamentní většina vznikne a jak bude koexistovat s Macronem? A mimochodem, kandidát strany Le Penové na premiéra Jordan Bardella není proti dodávkám munice Ukrajině…

Ta předvolební debata je a stále bude velmi chaotická. Respektive nám mimo Francii se zdá nepřehledná. Ale je to hodně podobné jako v dobách i jiných prezidentů a jejich problémům s vládnutím. Myslím, že Jordan Bardella je inteligentní a atraktivní mladý muž, ale zda se dokáže pohybovat po kluzkých parketách francouzské politiky si nejsem jistý. Ten jeho výrok o dodávkách munice následuje po divokém rozhodování Emmanuela Macrona, který na Ukrajinu pravděpodobně už poslal více než 1500 vojáků a bůhví kolik „instruktorů“. Dokonce netaktně ve dnech výročí zahájení evropského tažení v čele s Napoleonem a jedním ze Schwarzenbergů v roce 1812. Ale na výsledek letošních parlamentních voleb bude mít vliv spíše mimořádně krátká doba na kampaň, než výroky o zbraních a tažení na Ukrajinu. Ty budou mnohem zajímavější až po volbách, kdy vztah parlamentu k neporazitelnému Macronovi může být mimořádně komplikovaný.

Psali jsme:

„Byli nějací opatrní.“ Zbořil a „podivný“ summit o Ukrajině, který nedopadl

Vzpoura voličů. Mocní na kolenou. Zbořil utřel i útoky na Turka

Hůř než za komunistů? Nerudová a „mladí v depresi“: Zbořil nemohl mlčet

Tak moc toužil být demokratem, až se stal diktátorem. Zbořilovo doporučené promítání pro Petra Fialu