Jste prvním velvyslancem ve Francii, který prolomil nedůvěru Milana Kundery vůči Česku. Jak se vám to podařilo?

Ke Kunderům jsem se dostal na začátku svého působení. Znám dílo Milana Kundery a obdivuji ho. Tak jsem si říkal, že by bylo pěkné, kdybych se s ním mohl někdy setkat. Samozřejmě jsem věděl všechny ty věci okolo nedůvěry vůči Česku, tak jsem tomu nedával moc velkou šanci. Nicméně přes společné známé jsem získal jejich mailovou adresu. Napsal jsem jim, že jsem nový velvyslanec a, že máme společné přátelství s Jiřím Dienstbierem. Pro něj jsem pracoval v devadesátých letech. Byl skutečným přítelem Milana a Věry Kunderových. To mi otevřelo dveře k prvnímu setkání. Na něm jsme se shodli, že si ve spoustě věcí rozumíme a můžeme si spolu povídat.

Tak vznikl můj vztah s Kunderovými. Od té doby jsme se pravidelně navštěvovali. Občas jsem je pozval na ambasádu, ale častěji jsem chodil k nim. A pak, když se naskytla možnost, tak jsem se jich zeptal, jestli by měli zájem setkat se s premiérem Babišem. A setkání se velmi povedlo. Při něm se samozřejmě hovořilo i o českém občanství, protože premiér Babiš to nabídl. Říkal, jak je možné, že největší český spisovatel nemá české občanství, což byl silný argument. Když jsem to řekl Kunderovým, tak moc nereagovali, protože to už samozřejmě slyšeli mnohokrát. Navíc je jejich vztah vůči Česku opravdu dost poškozený. Průběhem času, kdy Kunderovi bilancují, si to ale rozmysleli. Vědí, že v Česku mají řadu přátel, podporovatelů a obdivovatelů.

Osobně znám jen málo Čechů, kteří by od Milana Kundery alespoň jednu knihu nepřečetli…

Já také. Kunderovi ale měli velmi pěkný vztah s Jaroslavem Šedivým, což byl náš první polistopadový velvyslanec ve Francii. Jeho sem poslal právě Jiří Dienstbier. S Milanem Kunderou se znal Šedivý ještě ze sedmdesátých let z Prahy. Po něm se občas Kunderovi viděli s nějakým velvyslancem, ale nebylo to nic intenzivního.

V krajanských kruzích se říká, že s Milanem Kunderou sepisujete jeho memoáry. Je to pravda?

Ne, ne, ne. To je třeba vyvrátit. On není někdo, kdo by sepisoval paměti. Podle mě, co chtěl Kundera napsat, to napsal. V této chvíli se dívá na svět a někdy se diví jeho pošetilosti.

Četl jsem rozhovor s Věrou Kunderovou v měsíčníku Host. Zrovna k Francii byla velmi kritická. Co to?

Ano, je to tak. Kunderovi jsou lidé, kteří se velmi kriticky dívají na celý svět. Není v tom nenávist, ale když se jim něco nelíbí, tak to řeknou. Řekli to o Česku, řekli to i o Francii. K oběma zemím mají totiž dost silný a hluboký vztah, což ale neznamená, že je budou jenom chválit.