Moskva uvedla, že ukrajinské speciální síly se pokusily vtrhnout na Krym a že při dvou přestřelkách „s diverzními a teroristickými silami“ byli zabiti dva ruští vojáci a několik dalších bylo zraněno. Incident prudce vyostřil rusko-ukrajinské vztahy. Ruský prezident Vladimir Putin obvinil Kyjev, že sahá po teroru, místo aby se snažil o mírové urovnání konfliktu. Do jaké míry je pravděpodobné, že vtrhli na Krym skutečně „ukrajinští diverzanti“, jak píše ruský list Kommersant, a že šlo o útok cíleně plánovaný z Ukrajiny?

Tak jako v jiných podobných situacích se bojuje na dvou frontách: fyzické a mediální. V našem případě máme k dispozici zprostředkované informace takříkajíc bez možnosti ověřit si věc na místě. Vzhledem k systémové konformitě tzv. vůdčích médií, jejichž mainstream se stal nástrojem té nejprimitivnější politicko-ideologické propagandy, je nutné sáhnout k alternativním informačním pramenům, srovnat a dát do celkového kontextu ukrajinské krize. Zajímavé je přitom, že ruskou dokumentaci důkazů ukrajinské diverze Západ oficiálně nezpochybnil. Událost ale především nelze posuzovat izolovaně. Kyjevský ‚Majdan“ nebyl nic jiného než velmi dobře připravený protiústavní puč pod americko-německou taktovkou. Díky polským regionálním mocenským ambicím a francouzskému přicmrndávání Berlínu byla do převratu vtažena Evropská unie. Cíl byl jasný, je totiž stejný jako při celkové expanzi NATO na Východ: obklíčení a oslabení Ruské federace.

Vzhledem k bědnému stavu reálně existující Ukrajiny, které vládnou zkorumpovaní a neschopní oligarchové z americké milosti a jejíž ulice ovládají neonacistické korpsy, se přikláním k ruské verzi událostí. Otázkou podle mne zůstává, kdo vlastně na Ukrajině drží otěže v rukou. Kdo má vliv na tajné služby, jaká je skutečná Porošenkova pozice, které síly a zahraniční vlivy působí na jednotlivá ministerstva? Jednou větou: co dnes znamenají slova ‚ukrajinská vláda‘? Existuje vůbec v Kyjevě hodnověrný partner pro jednání s Moskvou?

Pokud skutečně šlo o ukrajinskou diverzi, existuje několik možností, jak ji chápat. Mohlo jít o „čin vlády“ za vědomí prezidenta a příslušných ministrů. Vyloučit se ale nedá, že akci připravily síly mimo vládní struktury, popř. v jednom z jejich resortů, bez vědomí prezidenta, který byl poté nucen pouze reagovat.

A nezapomeňme, že v situaci totální závislosti Ukrajiny na USA je jasné, že americké služby mají na jejich ukrajinské partnery s největší pravděpodobností větší vliv než prezident a příslušný ministr. Vzhledem k situaci v Sýrii a na Blízkém východě, vzhledem k narůstajícímu vlivu Ruska ve světě se Spojené státy neustále pokoušejí vytvářet na něj politický, ekonomický a vojenský tlak. Přitom samozřejmě nejde o Krym a Ukrajinu, ta je pouze nástrojem americké strategie permanentního tlaku, pěšákem ve hře, který bude vyždímán a bez sebemenšího cuknutí víček obětován vlastním globálním zájmům. Mimochodem jako celá Evropa.       

Situace na Krymu je nepřehledná. Objevily se nepotvrzené zprávy, že Rusko přesunulo k hranici mezi Ukrajinou a anektovaným Krymem vojenské jednotky. Do regionu zřejmě přesouvá těžkou techniku i Ukrajina. Podle ukrajinského prezidenta Petra Porošenka jsou ruská obvinění o tom, že na Krym vtrhli a stříleli minulý týden „ukrajinští diverzanti“ a že šlo o útok cíleně plánovaný z Ukrajiny, nesmyslná a cynická „stejně jako tvrzení o absenci ruských vojsk v Donbasu“. Ruské „fantazie“ jsou podle něj jen záminkou k novým vojenským hrozbám na adresu Ukrajiny. I když se teď údajně situace uklidnila, jaký může mít Rusko zájem na případném prohlubování hybridní války?

Podle mého mínění je klíčem k porozumění ukrajinské krize tato zásadní premise: v podstatě nejde o ukrajinsko-ruský konflikt, ale o americkou snahu vojensky obklíčit Rusko, oslabit ho za každou cenu. Je pouze otázkou, zda i za cenu nejvyšší – tedy přímého vojenského konfliktu. Za současné situace je jasné, že Porošenkovy silácké řeči o znovuzískání Krymu a vypořádání se s Donbasem jsou buď produktem nadměrné konzumace alkoholu, psychotické reakce na katastrofu, do které přivedl Ukrajinu ‚Majdan‘, nebo nutnosti občas hodit nacionalistům alespoň nějaké rétorické sousto. Podle nezávislých západních analystů působí na Ukrajině 80 paravojenských útvarů, které žádají „moskovitskou“ krev. Možné je ale i to, že jedná na povel zahraničních protektorů, kteří nechtějí racionální urovnání konfliktu a uklidnění situace, ale „action“ a la Rambo. Krym byl a zůstane ruský, jeho opětovná ztráta je možná jen za cenu světové války. A nedovedu si představit, že by Rusko přihlíželo masakrům na východní Ukrajině. Donbas není Oděsa. Konečné rozhodnutí, zda jde o pouhá slova nebo o reálnou vojenskou akci, nepadne v Kyjevě, ale ve Washingtonu.

Nejde o to, dělat si iluze. Rusko se poučilo, Amerika svými hybridními válkami v podobě „humanitárních intervencí“ a „barevných revolucí“ ukázala, jak se dělá světová politika. Můžeme se divit, že Rusko i Čína reagují? Není pochyb o tom, že zdrcující většina obyvatel Krymu chtěla k Rusku. Zrovna tak ale nelze pochybovat, že parlament a krymské úřady zajistily ruské speciální jednotky, zřejmě Vojenské tajné služby (GRU). Kdo se po fašistickém řádění na „Majdanu“ za politické i logistické podpory USA – EU může divit? Zrovna tak lze předpokládat, že Donbas není bez ruské pomoci. I zde USA ukázaly, jak se to dělá: v choulostivých situacích se nevysílá regulérní armáda, ale iregulérní žoldáci bezpečnostních služeb typu Blackwater.

Stále více mám tedy dojem, že Ukrajina již není americkým cílem, ale prostředkem, jak dokazovat světu ruské imperiální choutky a agresivitu vůči sousedům, proti které může pomoci jen NATO. Stále silněji se přikláním k názoru, že vlastním cílem je rozmístění amerických vojsk a raketových systémů v Baltiku a americký průnik do černomořské oblasti přes Rumunsko a Bulharsko. To je možné pouze za situace permanentního napětí, které by s konečnou platností vyřadilo ze hry minské dohody.   

Na přednášce na Uralské univerzitě v Jekatěrinburgu prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: „Snaha rozšířit za každou cenu NATO na Východ ale prohlubuje rozdělení kontinentu. Když tato snaha tvrdě narazila na Ukrajině, začaly pokusy svalovat vinu na Rusko.“ Přednášky se zúčastnil i jeho německý protějšek Frank-Walter Steinmeier. Podle ruských médií Lavrov a Steinmeier diskutovali o možnosti obnovit jednání takzvané normandské skupiny. Vladimir Putin ale po krymském incidentu prohlásil, že schůzka skupiny plánovaná na září do Číny nemá za nynějších okolností smysl. Právě normandský formát ale může být výhodný pro řešení rusko-ukrajinských sporů. Myslíte si, že důvodem, proč Putin odmítl schůzku, je skutečnost, že, jak říká například profesor Krejčí, je Ukrajina „dnes klientský stát zcela závislý na Západu“? Bude tedy Putin spíš vyčkávat?

Ano, zcela souzním s názorem kolegy Krejčího. Krym byl z mnoha důvodů zvláštní, jedinečný případ, myslím, že zrovna tak z mnoha důvodů – politických i strategických – není v ruském zájmu připojit Donbas. Myslím, že autonomní východ Ukrajiny, který by formálně zůstal ve volném státoprávním svazku s ní, by znamenal možnost ruského vlivu na Ukrajinu, vytvoření politické rovnováhy v regionu, což ovšem není v americkém zájmu. Bylo by to v zájmu Evropy, kdyby náš kontinent nebyl usurpován Evropskou unií, která je zcela ve vleku amerických strategických zájmů. Poznámka na okraj: a pomatené tzv. sociálnědemokratické levice v Německu i ve Francii ochotně spolupracující s fašisty na Ukrajině a islámskými feudály v Kataru a Saúdské Arábii. A nezapomeňme na schizofrenické Poláky, kteří sní dávný sen o bývalé velkopolské Koruně.

Jistě tedy není náhodou, že Američané nyní oznámili, že hodlají zesílit vojenskou pomoc Ukrajině. K čemu má sloužit? K vytváření ukrajinské vojenské Potěmkinovy vesnice nebo k vyprovokování reálného konfliktu s Ruskem? Toť otázka. Vzhledem k tomu, že Rusové zabránili libyjskému scénáři v Sýrii a že jejich vliv v regionu narůstá, nelze vyloučit, že ruku v ruce s protiruskou propagandou okolo války v Sýrii budou narůstat i vojenské provokace na Ukrajině. Znovu opakuji: aplikace minských dohod není v zájmu Washingtonu. A otázkou rovněž zůstává, zda se západní Evropa pochlapí a řekne „dost, my zde nechceme další válku“, nebo jestli její reprezentace je opravdu totálně zkorumpovaná a nechá se vtáhnout i do tohoto amerického šílenství.

A Putin? Podle všeho nemá jinou možnost, než vyčkat dalšího tahu druhé strany, není ovšem pochyb, že nebude vyčkávat bez toho, že by ruská diplomacie i armáda nebyly na všechny varianty vývoje připraveny.