Co říkáte na vypjatou atmosféru prezidentských voleb, kdy proti sobě stály dva téměř stejně silné „tábory“ lidí?

Dvoukolový systém voleb logicky způsobuje, že proti sobě většinou ve druhém kole stojí dva kandidáti se srovnatelnou voličskou základnou. Mimochodem, prezident se takto volí přibližně ve čtyřiceti zemích světa. Vzpomeňme si rovněž na jednokolové prezidentské volby ve Spojených státech amerických, kdy jsou vesměs výsledky těsné. Případy jako například ve Francii v roce 2002, kdy ve druhém kole obdržel Jacques Chirac přes osmdesát dvě procenta hlasů, zatímco jeho protikandidát Jean-Marie Le Pen necelých osmnáct procent, jsou spíše výjimečné a vypovídají o mimořádné a nepříliš zdravé politické situaci.

Dobrou zprávou z českých prezidentských voleb byla vysoká volební účast, která svědčí o tom, že lidé nerezignovali na demokratické procedury jako způsob řešení společenských problémů a jsou stále přesvědčeni o tom, že na jejich aktivním zapojení záleží. A to navzdory dlouhodobé a systematické diskreditaci demokracie ze strany politických elit a mainstreamových médií, které v posledních dnech a týdnech před volbami otevřeně, často prostřednictvím zvláštních kolektivních rituálů morální očisty vypovídaly poslušnost demokraticky zvolené hlavě státu.

Nadále se zdá, jako by výše zmíněné rozdělení nepominulo, a naopak se dále vyhrocuje...

Myslím, že pro většinu normálních voličů vyhlášením volebního výsledku „rozdělení“ pominulo a oni se vrátili ke svým běžným životním starostem. Bohužel se opět ukázalo, že představitelé ambiciózní elitářské skupiny, kterou samotná choť jednoho z kandidátů označila jako „havloidy, sluníčkáře a pravdoláskaře“, se nejsou schopni vnitřně vyrovnat s výsledkem demokratických voleb a pokoušejí se o pokračování studené občanské války, hanobení osob s odlišným názorem a životní zkušeností a o degradaci rozhodnutí většiny voličů.

Zároveň poněkud rozporuplně volají po zvolení osobnosti, která by společnost „sjednotila“, a nikoliv rozdělovala. Žádný státník ale nikdy v normálních mírových demokratických podmínkách společnost nesjednotí, protože si do čela nevybíráme nového Benita Mussoliniho, ale reprezentanta pluralitní demokratické společnosti, která se zcela přirozeně skládá z lidí s velmi rozdílnými názory, hodnotami a životními postoji. To, co by nás naopak sjednocovat mělo, je respekt a úcta k demokratickým procedurám, v nichž rozhoduje hlas většiny. 

Vzhledem k tomu, že hlasatelé permanentní revoluce pravdy a lásky nejsou přístupni logickým argumentům, nezbývá než zmíněné frustrované osoby ignorovat. Rozumní lidé by se neměli nechat vyvést z míry projevy emocionálně nezralých a nestabilních jedinců, kterým se pravidelně hroutí jejich „domy z karet“.              

Za mnohé nesou údajně odpovědnost média. Nejsou ale média obrazem doby a dělají pouze to, po čem existuje „společenská poptávka“?

Média jsou nejen obrazem doby, ale také velmi efektivním nástrojem různých zájmových skupin zápolících ve veřejném prostoru o moc. Zmíněnou „společenskou poptávku“ proto často sama vyvolávají, aby ovlivnila veřejné mínění a dosáhla cílů svých majitelů a chlebodárců. V uplynulém období měla média značnou odpovědnost za vyhrocení agresivní atmosféry a šíření negativních emocí. Mnohé mediální komentáře hovořící o méněcennosti a mentální zaostalosti části české populace a nutnosti její „převýchovy“, urážení sociálního a lidského statusu voličů stávajícího prezidenta a spojování jakýchsi politických nadějí s „vymřením“ stovek tisíc lidí – to hraničí s porušením zákona o hanobení národa, rasy a etnické nebo jiné skupiny osob s odlišným politickým přesvědčením a připomíná to až nacistickou rétoriku. Je otázkou pro psychology, proč řada osobností, které vynikly v intelektuálně náročných akademických nebo uměleckých odvětvích a u nichž by se dala očekávat jistá osobnostní integrita a moudrý nadhled, tak snadno podléhá bizarní směsici sebedojímání z vlastní ušlechtilosti a pseudomoralizující netolerance, jež je činí nebezpečnými pro okolí.

Ve Francii se vžil pojem „France profonde“, „hluboká Francie“, což je označení rurální provinční Francie vesnic a malých měst, žijících pomalejším tempem než metropole, ale zároveň těžkopádně rozvážné a odolné vůči potřeštění z módních vln různých pomíjivých ideologií, kterým podléhá kosmopolitní populace velkých měst. Francouzi tuší, že zde spočívá „klidná síla“ jejich země, genofond, který zabezpečuje přežití Francie v době vážných ohrožení a krizí. Málokdo by se odvážil zesměšňovat, zpochybňovat nebo bagatelizovat hlas „France profonde“. V souvislosti se zvolením Miloše Zemana prezidentem České republiky napsalo francouzské periodikum Valeurs Actuelles, že rozhodla podpora voličů z „Tchéquie profonde“. Myslím, že je to důvod k zamyšlení pro komentátory a analytiky označující Zemanovy voliče za nevzdělanou, zastrašenou a primitivní lůzu obávající se civilizačních změn a výzev.      

Političtí představitelé zavedli přímou volbu prezidenta a nyní jako by se jí začali obávat. Proč nedůvěřují „hlasu lidu“? 

Relativizace zásad přímé demokracie, která dorazila i do České republiky a promítla se do mediálního a akademického diskurzu, například v podobě zpochybňování významu referenda, má pravděpodobně širší celoevropské příčiny. V roce 1957 vydal jugoslávský disident a bývalý komunistický funkcionář Milovan Djilas knihu Nová třída, kterou list The New York Times zařadil mezi deset nejvlivnějších děl dvacátého století. Djilas tvrdil, že komunistická revoluce sice přislíbila vytvoření beztřídní společnosti, ale ve skutečnosti umožnila hegemonii nové byrokratické třídy, jež nahradila buržoazii.

Analogicky se během desetiletí budování evropských integračních struktur zrodila rozsáhlá nadnárodní byrokratická vrstva, která postupně nabývá kolektivního sebevědomí a formu vnější reprezentace, jež z ní činí skutečnou novou vládnoucí eurokratickou třídu. Svým chováním, které upřednostňuje udržení osobních výsad a privilegií před pragmatickým technokratismem a kastovní výlučnost před meritokracií a demokracií, se nápadně podobá aristokratickým notáblům z doby před Francouzskou revolucí. Tato nová třída pokládá existenci národních států a zájmů za omezování své moci a přímou demokracii za otevřenou hrozbu. Výsledkem je redukce možnosti demokratického rozhodování na nejnižší občanské úrovni a oddělení moderních politických institucí od etnické a kulturní základny, z níž se původně zrodily. Nemyslím si, že to činí reprezentanti nové třídy vědomě. Nejde o konspiraci, ale o historickou logiku a projev zákonitostí procesu formování nové vládnoucí třídy.

Střet nové třídy s tradičními národními celky, které by měly být přeměněny – třeba i prostřednictvím masové imigrace z kulturně a nábožensky nekompatibilních oblastí – v poslušnou homogenní masu „poddaných“ či závislých „klientů“, představuje pravděpodobně nejvýraznější politický konflikt v rámci Evropské unie a je příčinou například vzestupu politických stran označovaných jako „populistické“. Démos, lid, který si počátkem dvacátého století vydobyl všeobecné hlasovací právo a stal se hegemonem politického života moderní západní civilizace, se instinktivně brání. Nechce opět skončit jako bezprávný a pasivní dav, označovaný jako „hoi polloi“.

Na druhé straně mnozí představitelé uměleckých kruhů podvědomě tíhli k feudálním dvorům, na kterých hledali mecenáše a patrony, a jejich sympatie jsou proto na straně nové třídy. Proběhnuvší prezidentské volby v České republice byly jednou z mnoha epizod výše zmíněného souboje mezi lidem a novou třídou, z něhož tentokrát vyšla nová třída poražena.