Někteří označují rok 2015 dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Z perspektivy čistě České republiky to byl velice dobrý rok. Ze zemí OECD, tedy organizace sdružující hospodářsky nejvyspělejší země světa, rostla po celý rok 2015 rychleji než Česká republika pouze jediná. A sice Irsko. Růst ekonomiky už navíc konečně pociťuje řadový občan. Vzestup mezd letos ve třetím čtvrtletí příjemně překvapil a není důvod domnívat se, že zpomalí. V příštím roce totiž dále klesne míra nezaměstnanosti. Konkrétně Praha pak společně s Horním Bavorskem a západní částí Rakouska patří ke třem regionům celé Evropské unie s vůbec nejnižší mírou dlouhodobé nezaměstnanosti. Ta dosahuje pouze 0,8 procenta, kdežto například v takovém Bruselu přesahuje deset procent. Česká republika jako celek má po Německu druhou nejnižší nezaměstnanost v EU. Ale pochopitelně nejde jen o ekonomiku. Rovněž uprchlíci nás zatím víceméně míjejí. Řecká krize se Čechů také nijak nedotkla.

Na mezinárodním poli ovšem situace složitá je zřejmě opravdu nejvíce od roku 1989. Bohužel se v mnoha oblastech projevuje krize elit. Mnozí politici Západu selhávají. Umí hezky mluvit, když svítí sluníčko, ale když je zataženo, zmatkují. V prvé řadě potřebujeme jejich výměnu. Pochopitelně v řádných volbách. Západ se nemůže moc hnout z místa, pokud budou u moci opotřebovaní jedinci typu Merkelové nebo Obamy.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Merkelová nebo Obama, mám-li zůstat u nich, svoji politickou kariéru do značné míry postavili na naivním pojetí multikulturalismu. Takto uchopený multikulturalismus prostě rozkládá, a dokonce, jak jsme viděli v Paříži, už i zabíjí, místo aby spojoval. Ale pozor. Ačkoli v průměru nelze očekávat vysokou ekonomickou přínosnost migranta z islámského světa, ještě to není důvodem dát se do budování jakési nedobytné „Pevnosti Evropa“. Jedním z důvodů je stárnutí evropského světadílu. Existuje ale mnohem podstatnější důvod. Když se totiž Evropa a Západ obecně začne opevňovat a začne třeba i plošně muslimy pronásledovat či jinak perzekvovat, radikalizují se pravděpodobně i mnozí z těch, kteří dosud své zabijácké souvěrce s černou vlajkou nad hlavou ani náznakem nepodporují.

Nastupující generace vrcholných evropských politiků musí starému kontinentu a Západu vůbec vrátit ztracenou sílu a rozhodnost, ale zároveň nesednout na lep Islámskému státu, který by rád apokalyptický střet civilizací vyvolal. Cestou ke zkáze je jak naivní multikulturalismus a otevřená náruč Merkelové a spol., tak i „snadná řešení“ těch, kteří nyní staví na náměstích šibenice.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Měli bychom hlavně vyvrátit jeden mýtus. Češi, jejichž svobodně zvoleným nejvyšším reprezentantem je právě Zeman, v drtivé většině nejsou xenofobní a už vůbec ne rasističtí. Podívejme se třeba na mzdovou statistiku organizace, kterou jsem už jednou zmínil, a sice OECD. Jedna ze statistik této organizace porovnává průměrné mzdy původního a přistěhovaleckého obyvatelstva v celé řadě jejích členských zemí. Mzdy domácího obyvatelstva takřka ve všech hospodářsky vyspělých státech světa převyšují mzdy imigrantů. Nejvýrazněji je to patrné v Koreji, kde je převyšují téměř o 60 procent. Výrazně vyšší průměrné mzdy, a to o více než 30 procent, pobírají v porovnání s imigranty také rodilí Italové a Španělé. Zato v České republice zaznamenává domácí obyvatelstvo jeden z nejnižších „mzdových náskoků“ ve vyspělém světě vůbec. Dosahuje zhruba jen pěti procent. Mzdy rodilých Čechů a imigrantů jsou prostě u nás téměř nejvyrovnanější v rámci OECD. Nacházíme se plus minus na úrovni Kanady.

V celé řadě dalších ekonomicky vyspělých zemí kromě těch již jmenovaných namátkou také ve Švédsku, Německu nebo Spojených státech je rozdíl v průměrné mzdě původního a přistěhovaleckého obyvatelstva vyšší než u nás. Pochopitelně lze namítnout, že do jistých zemí mohou imigrovat lidé s nižší kvalifikací a do některých jiných zase ti s vyšší kvalifikací. Proto se hodí spočítat také velikost mzdového rozdílu v hypotetickém případě, kdy by přistěhovalecké obyvatelstvo disponovalo totožnou kvalifikací jako populace hostitelské země. Pak je totiž lépe patrné, do jaké míry stojí za mzdovým rozdílem objektivní faktory (odlišná kvalifikace) a do jaké míry jej lze vysvětlit například diskriminací přistěhovalců na hostitelském trhu práce. Po takovémto přepočtu stále vévodí Korea, ačkoli se mzdovým rozdílem mezi domácím a přistěhovaleckým obyvatelstvem odpovídajícím už „pouze“ necelým 40 procentům. Následují opět Itálie a Španělsko.

Jak je na tom Česká republika? Onen zhruba pětiprocentní náskok domácího obyvatelstva je zcela pryč. To ale v souhrnu neznamená nic jiného než dvě věci. Zaprvé, rozdíl v průměrných mzdách rodilých Čechů a imigrantů je u nás v porovnání s ekonomicky nejvyspělejšími zeměmi světa velice nízký. Navíc – a to je zadruhé – jej lze ještě kompletně vysvětlit objektivními faktory typu nižší kvalifikace přistěhovalecké populace. O žádné diskriminaci přistěhovalců na tuzemském trhu práce tedy nemůže být vůbec řeč. Kde však je pak ona xenofobie, která je „obyčejným Čechům“ předhazována? V tvrdých číslech ani na výplatních páskách určitě není.

V celoevropském kontextu jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové, jak jste to naznačil, nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Jak jsem řekl, potřebujeme výměnu politiků. Doufám, že k ní dojde v nejbližších volbách. Čím déle totiž bude nynější agonie trvat, tím větší šanci získávají extremisté. Ti, co staví na náměstích šibenice. Dalšího Hitlera nikdo rozumný nechce. Ideální výměna bude taková, že „Chamberlainy“ dneška, tedy Merkelovou a spol., nahradí „Churchillové“.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně a pokud ano, je tomu tak dobře?

Dohoda Řecka s věřiteli, tedy mimo jiné ten překlenovací úvěr, situaci neřeší. Jde jen o koupení si času. Řecko prostě na členství v eurozóně nemá. A nikdy nemělo. Jenže to politici v Bruselu vždy ochotně přehlíželi. Přehlíželi, když Řekové na počátku milénia pomocí účetní rošády zakryli skutečný stav – mnohem horší – svých veřejných financí. Přehlíželi, když ve druhé polovině devadesátých let nemalá skupina ekonomů varovala, že euro je zaváděno předčasně. Přehlíželi, když mnozí (nikoli ovšem všichni) ekonomové varovali, že členství v eurozóně nepovede ke sbližování jednotlivých ekonomik sdílejících euro. Ekonomické argumenty byly upozaďovány. Euro není ekonomický, ale politický projekt. Bude proto existovat navzdory stále zřetelnějším ekonomickým selháním. Platit za ně budou daňoví poplatníci celé eurozóny a přeneseně jistě i Evropské unie. Europolitici si tak selhání vlastně ani nebudou muset přiznat. Nebudou muset čelit jeho důsledkům.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?  

Rusko těží z nerozhodnosti a slabosti politiků Západu. Svým razantním vstupem do syrského konfliktu upevňuje svoji pozici na Blízkém východě. Využilo situace. Na ruskou ekonomiku však tíživě dopadá pokles cen ropy na světových trzích. Propad ruského hospodářství sice nebyl tak hluboký, jak před rokem touto dobou mnozí předpovídali, ale i tak jde o závažný problém, jemuž Putin čelí. Promarnil léta, kdy byly ceny ropy vysoké a kdy mohl celkem pohodlně provádět nutné strukturální reformy ruské ekonomiky. Kreml je nyní nejzranitelnější právě ve své závislosti na ropě. Ony strukturální reformy mohly tuto závislost snížit. Nestalo se.