Pokud jde o dění v Sýrii, platí příměří a ruská média už před tím halasně tvrdila, že Asad v bojích rozhodl ve svůj prospěch a současně obviňují tureckého prezidenta Erdogana, že pomáhá IS tím, že jeho rodina od radikálů kupuje ropu, a tím pádem Erdoganův vztek na vývoj v Sýrii souvisí s tímhle. Jak situaci střízlivě a nepropagandisticky posoudit?

Je třeba si zopakovat předně základní fakta. Opozice proti Damašku má dlouhodobou historii za podpory Francie a Turecka, ale teprve při politické vojenské aktivizaci v oblasti (Afghánistán, Irák) a jejich celkovým vnitropolitickým rozkladem byla vojensky vyzbrojena a aktivizována opozice v Sýrii a došlo tak v podstatě k bezvýchodné občanské válce podporované západními zeměmi a později dokonce přímým zapojením USA leteckým bombardováním. Toto prostředí umožnilo vznik IS a získat pro ně příznivce nejenom v Iráku, ale i v okolním světě na základě náboženské doktríny. Za této situace, kdy na straně Asáda bylo Rusko, Irán a Čína, oficiální vláda v Damašku byla k neporažení, což si západní analytici a politici dost dobře neuvědomovali. Tento válečný stav trvá již nyní přes 5 let a jeho přirozeným důsledkem byly ztráty na životech, ničení země a zcela přirozený vynucený útěk obyvatelstva. Jiný důvod, než válečné strádání, pro migraci obyvatelstva nebyl. Kdyby příčinou byl režimní systém Damašku, tak by exodus nezačal až v době občanské války a bombardování. Proto také většina uprchlíků zůstává v sousedních státech a čeká na uklidnění a návrat.

Teprve vstupem Ruské federace na straně legální vlády dochází ke změně vojensko-politické situace, která cíleně vyústila k hledání cesty jednáním a zastavením válečných operací. Politický význam ruské přítomnosti je zcela zřejmý a je třeba dát RF jednoznačný kredit. Nejedná se jenom o Sýrii a její stabilizaci pod Damaškem, ale i o evropský migrační problém, který vlastními silami EU, jak se ukazuje, je nezvladatelný. Nemluvme tedy o propagandě, držme se faktů.

Je pravda, že přístup USA a RF byl protikladný, ale díky otevřenému a účinnému vstupu RF do konfliktu bylo možno hledat řešení cestou vyjednávání a dohodou právě těchto velmocí. Neopomeňme, že jednání se připravovalo již delší dobu spoluprací zpravodajských služeb i v rámci nedávno podepsané nové dohodě těchto služeb mezi oběma státy. Věc není zas tak jednoduchá jak jsem naznačil. Jsou tu ještě další závažné faktory, jako je Kurdská otázka zvláště ve vztahu k Turecku, a nakonec i ovládané teritorium IS, které má prostor i v Iráku a jak je nyní známo i v jiných zemích (Libye), tedy situace, která bez souhlasného společného postupu obou velmocí se zdá neřešitelná. Takže čeští neocons a pan předseda Sobotka mají ve své jednoduchosti dobrý důvod proč útočit na tuto možnou spolupráci a raději se dále potýkat s problematikou migrantů.

V Evropě začala smršť zostřování ochrany hranic. Rakousko na hranice vysílá další vojáky, omezuje počet běženců, kterým udělí azyl a Německo se zlobí, že tímto krokem Rakušané uprchlíky v podstatě přeposílají do Německa. Na makedonské hranici nepouštějí Afghánce a plán Angely Merkelové na dohodu s Tureckem zjevně zatím v EU podporu nemá. Co k jednotlivým položkám v migrační krizi říci a v co lze doufat?

Ochrana hranic a budování „pevnosti EU“ je sice dobrý politicko-propagační trik, ale pokud vnímáte, co jsem uvedl v předchozím odstavci, tak zde není vazba na řešení podstaty věci. Jsou to jen silácká prohlášení, která mohou oslovit jen jednoduše myslícího občana. Je přece známo dle statistik sestavených ještě v době před tou příslovečnou vlnou, že Německo opravdu potřebuje každoročně víc než půl milionu (530 000) nových migrantů k zajištění chodu svého hospodářství. Takže paní Merkel není tak daleko od pravdy a její problém dosud byl spíše opačný, kde ty lidi sehnat. Není to tak nesnadné pochopit, když si uvědomíme, že i naše skromné prostředí za poslední dobu v podstatě přijalo 200 000 Ukrajinců, 60 000 Rusů, ještě větší počet Vietnamců a o Slovácích nemluvě, ty jaksi za cizince nepočítáme. Vstřebali jsme je bez problémů, což bohužel nelze říci o Romech, kteří zabydleli místa po odsunutých Němcích již krátce po válce. Vzpomeňme na naše srdnaté podnikatele, kteří se nechali slyšet, že potřebují každý rok 5 tisíc dalších migrantů a doufám, že vědí, že budou pracovat za stejných platových a sociálních podmínek jako místní lidé.

Jestli máme v něco doufat, tak v ukončení bojů, tím k normalizaci migrace jako přirozené cesty k řešení našich problémů i problémů příchozích lidí. Můžeme pro to také něco aktivně udělat. Nevymýšlet nepřítele tam, kde není. Nebezpečím je naše hloupost a tím podmíněná servilita dokonce dnes ve fiktivní mocnost, která si to navíc ani nepřeje

Už i západní média si všímají obtížného psychického rozpoložení Angely Merkelové, mluví o únavě, vyčerpanosti a podobně. Jakým způsobem lze nyní po zhruba tři čtvrtě roce migrační krize zhodnotit výkon Merkelové v této věci a jak to zasadit do kontextu její celé politické kariéry? Chovají se k ní média férově, nebo jí ubližují?

Angela Merkelová má odpovědnou funkci v obtížné době nalézt pravé místo pro SRN ve složité situaci EU, nejenom migrace a nebezpečí terorismu. Navíc SRN je nutně a zákonitě opět vtahována do mezinárodněpolitických problémů a ty nejsou jen takové, jak jsou nám prezentovány našimi médii. Zdůraznil bych jen jednu věc – obnovení tradičních vazeb na Ruskou federaci. To nejsou jednoduché věci. Na to vše myslím, když míním, že vše – i sebe – zvládá dobře.

Evropští lídři se na nedávném summitu dohodli s britským premiérem Cameronem, který doporučil Britům hlasovat v referendu pro setrvání v EU. Reakce uvnitř konzervativní strany na dohodu jsou velmi nepříznivé, například vlivný londýnský primátor Boris Johnson bude pro vystoupení z EU a stejně tak i někteří Cameronovi ministři. Udělal David Cameron dobře, když se rozhodl kopat za EU?

Základem politiky Velké Británie a její specifické zvláštnosti je vazba na Spojené státy, jejíž důležitost je závislá dosti na samotném postavení této země, která se dosti v posledních dekádách mění; jak svým vlivem, tak i politickým postojem, který je značně nejistý a to překvapivě k vnitropolitické situaci, která dosud nikdy nepadala mnoho na váhu. Na druhé straně je to vztah k EU sice za zvláštních podmínek, ale jedná se o nutný vztah. A opět jako s USA, tak i zde není situace klidná. Přesto si myslím, že VB si bude snažit udržet stále vazby na obě strany a proto jakákoliv razantní změna, odchod z EU, nepřipadá v úvahu. Byla by to nová cesta a na to již VB není připravena.