Jaké jsou podle vás hlavní problémy českého školství?

To, že do něj mluví každý. Neříkám, že je tím resort vzdělávání nějak výjimečný, v téhle zemi mluví každý do všeho. Ale procento hochštaplerů, kteří mají pocit, že právě oni vědí, co, jak a proč se má ve školách odehrávat, je povážlivě vysoké.

Druhá věc je, že co se ve školách odehrává, nevědí pořádně ani ti, kteří to mají v popisu práce. Například nedávno zaniklý Výzkumný ústav pedagogický, který se rozpustil v NÚV (Národní ústav pro vzdělání – pozn. red.), zkoumal v době vrcholící krize dvoustupňového kurikula takové věci, jako je optimální formát třídní knihy a jeho orientace. Nastojato, nebo naležato – to je, oč tu běží.

Souhlasíte s tím, že u žáků upadá disciplina? Jak to řešit?

Slovo disciplína ve mně vyvolává nepříjemné konotace – zní mi tak nějak fašounsky. Ale rozhodně upadá kázeň. Souvisí to s tím, že „být hodný“ už není hodnota, která by byla celospolečensky oceňována. Společnost oceňuje naopak nonkonformnost, rebelství, překračování hranic. Pokládá to za znak odvahy, kreativity, silné osobnosti. Jak chcete v takové atmosféře přesvědčit děti, že sedět spořádaně šest hodin v nábytku je chvályhodné?

Nějaké výrazné excesy se ovšem řešit musí. V rámci povinné školní docházky především silnou motivací žáků – atraktivní metody, formy, technologie, obsahy, charismatičtí učitelé, u dětí, které už zákonnou povinnost splnily, daleko masivnějším vylučováním ze studia. Zatím se podbízíme i dospívajícím s otevřeně kriminálním chováním, jen abychom zabránili předčasnému ukončení jejich vzdělávací dráhy. Jenže kolikrát bychom z vyhozeného frustrovaného studenta udělali spokojeného učně. Na SOŠkách nebo hybridních integrovaných středních školách míří k maturitě děti, jejichž intelektové a morálně volní vlastnosti je disponují spíš k tomu, aby od šestnácti obráběly kov. Duální systém učňovského školství, jaký je třeba v Německu, kdy učně z poloviny vychovávají dělníci v továrně, má své neoddiskutovatelné efekty.

Jak se díváte na možnost znovuzavedení tělesných trestů? Má učitel vůbec nějaký nástroj, jak se bránit spratkům a rozmazlencům a jak je zvládat?

Ne, tělesné tresty nepodporuju. Píše se rok 2013, proboha. Celá společnost už je nastavená úplně jinak než za mého dětství, tělesná integrita jedince je vnímána daleko citlivěji. Mimo to bít nespolupracující dítě je stejné jako mlátit do hodinek, které se zastavily, v naději, že se zase rozběhnou. Přestože to všichni spontánně děláme, nefunguje to. Přestože to nefunguje, všichni máme stále tendenci to dělat.