„Zvládneme to“, pronesla v začátcích takzvané uprchlické krize Angela Merkelová. Od tohoto jejího vyjádření uplynulo pět let. Jak tedy situaci kolem migrantů Německo zvládlo a zvládá?

Nejlepší by bylo, kdybyste tuto otázku položil otcům a matkám tisíců znásilněných děvčat a rodičům obětí, které ubodali a jinak pozabíjeli migranti, kteří by zde vůbec nebyli, kdyby je Merkelová nepustila do země v rozporu s tehdy platnými zákony.

Jaké největší problémy zatím muselo Německo v souvislosti s těmito migranty řešit?

Těch problémů je celá řada. Týká se osob, které byly socializovány v úplně jiných sociálních strukturách, než je známe v Evropě, často vyrostli v zemích, kde antisemitismus je téměř státní doktrínou, kde ženy musí chodit zahalené od hlavy až k patě a když to nedělají, muži mají právo je bít, kde se homosexualita trestá ukamenováním atd.

A když si vezmeme, že se během těch let Německo stalo několikrát cílem teroristických útoků, pod které se „podepsali“ právě i ti, kteří v průběhu uprchlické krize do země přišli, jak na toto místní lidé reagovali a reagují?

Ty reakce jsou vždy stejné: Lidé z blízkého okolí atentátu či znásilnění nebo vraždy jsou naštvaní, osobně se jich to dotkne a často svůj protest proti té politice, která to zavinila, artikulují tím, že protestují na ulici. Zkrátka jdou demonstrovat.

Národní fronta z SPD, Zelených, komunistů, odborů a církví nahlásí na stejnou dobu protidemonstraci s argumentem, že demonstrují proti nenávisti.

Mainstreamová média pak místo zpravodajství o zločinu samotném vysílají o tom, jak skvěle civilní společnost zareagovala na pokusy vnést do společnosti nenávist a xenofobii. Kritikou vlády a řešením problému se nikdo nezabývá.