Před čtyřiačtyřiceti lety v noci na 21. srpna uťal vpád vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy obrodný proces československé společnosti, pro nějž se vžil název Pražské jaro. Vládci Kremlu nemohli připustit, že by se jedna ze zemí jejich sféry vlivu mohla vymanit z područí a vydat se svou vlastní cestou. Sice také cestou socialismu, ale „s lidskou tváří“.

„V roce 1968 byli lidé hodně natěšení – to si pamatuji, protože mi bylo sedmnáct let – tím vývojem. Naprostá většina byla nadšená a těšila se na lepší časy. Ty však byly smeteny brutální vojenskou akcí Sovětského svazu, který si k tomu přibral spojence, ale rozhodující byli samozřejmě Rusové. Tehdy se v lidech posílil pocit, že my jsme ti malí a nám se nemůže nakonec nic velkého podařit,“ říká pro ParlamentníListy.cz historický publicista Zdeněk Čech.

Dvanáctý nejsilnější stát dostal strašnou ránu v Mnichově

„Dědictví 21. srpna 68 zapadlo klasickým – a dovolím si říci nešťastným – způsobem do českého myšlenkového schématu. Toto myšlenkové schéma má už zmíněné vyústění, že nejsme příliš velcí a že toho moc nedokážeme. Přes sto let je historie českého národa historií velkého úspěchu od času obrození až do konce první republiky, kdy ten stát byl dvanáctý nejsilnější na světě. Pak dostal strašnou ránu v Mnichově a dopadl tak nízko, že se dá říci natvrdo, že za okupace ryl držkou v zemi,“ připomíná Zdeněk Čech.

Obdobný dopad měl i 21. srpen 1968, což vedlo k určitému psychologickému rozkladu českého myšlení, pasivitě a snaze přežívat. „Výsledek je ten, že se nedá dodnes říci, že by měl náš národ narovnanou páteř a pocit nějaké zvláštní hrdosti. Ten se probouzí jenom občas v některých výjimečných časech a bývá spojován s nějakým fascinujícím sportovním úspěchem jako například vítězství v hokejovém turnaji na olympiádě v Naganu v roce 1998,“ poznamenává pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Čech.

Srpen 1968 je stejné trauma jako rok 1938

Podle historika Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu v Praze na současnou mladou generaci už nemají srpnové události roku 1968 vůbec žádný dopad, jiné to je pro ty, co je pamatují. „Já jsem zažil srpen 68 jako středoškolák a pro moji generaci to je stejné trauma jako pro moji maminku rok 1938. Pořád ještě je pro mě problém – já jsem z Karlových Varů – komunikovat bez emocí s arogantním Rusem. Je to do značné míry generační záležitost,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Jindřich Marek.

Z oné doby si vzpomíná na první týden po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. „V období od 21. do 29. srpna jsme si zachovali hrdost a čest, dalo by se to přirovnat k roku 1938, kdy byl Sokolský slet mohutnou demonstrací národní jednoty a odhodlání bránit republiku. Pamatuji si na ohromné vzepětí obětavosti, solidarity a hrdinství mezi lidmi,“ vybavuje si historik atmosféru osudných srpnových dnů.

Politici v Moskvě kapitulovali a zemi ovládla kocovina

To však trvalo jen do návratu československých politických představitelů z Moskvy. „Politici se vrátili s tím, že až na pana Kriegla všichni ostatní kapitulovali pod hrozbou toho, že by mohli dopadnout jako Imre Nagy, maďarský vůdce reformních komunistů v roce 1956. A v důsledku podpisu jejich kapitulace pak ve společnosti docházelo rychle ke kocovině,“ připomíná Jindřich Marek, co na dlouhá léta atmosféru v československé společnosti ovlivnilo.

Hrdost Čechů na vlastní národ nemůže být podle Zdeňka Čecha zdaleka taková jako třeba u Poláků. „Česká povaha může být do značné míry vyjádřena verši Stanislava Kostky Neumanna. Ty jsou jen zdánlivě hrdé, což je velice příznačné: ´A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí. Takový byl můj lid, s kosou a kladivem. Na jitřní čekal svit, čekal a věřil.´ Ale co dělal, než jen čekal a věřil. Kde je nějaká aktivita? Ta vymizela. My budeme tiše kverulovat, někde v hospodě, ve vinárně, v kavárně, ale tím to končí,“ domnívá se publicista.

Pamětníci už ze sebe tehdejší pokoření nedostanou nikdy

„Ten 21. srpen bylo velké celonárodní vzepětí, ale jako každé celonárodní vzepětí nakonec po zhruba roce vyšumělo do tzv. gulášového komunismu. Generaci nás, nynějších šedesátníků, to samozřejmě poznamenalo, protože potom přišlo mnoho let určité bezvýchodnosti, kdy se nedalo moc dělat. Nikdo z nás už ten 21. srpen a události s ním spojené ze sebe nemůže dostat, je to tam,“ tvrdí pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Čech.

Jindřich Marek je zase přesvědčen, že srpnové události roku 68 odhalily vlastnost, která se dá s naším národem od té doby – a možná už od roku 1938 – spojovat. „Je to představa, že to za nás udělá někdo jiný, že nás někdo osvobodí, aniž my bychom přiložili ruku k dílu. Pamatuji si jako student na různých tanečních zábavách, že plno vrstevníků mělo pocit, že nám pomůžou Číňané, protože tenkrát měli konflikt se Sovětským svazem na řece Ussuri,“ konstatuje historik.

Někdo jiný a velký za nás vyřeší ekonomiku i politiku

Odborník z Vojenského historického ústavu v Praze si myslí, že tak je to u nás už se vším, že jen spoléháme na druhé. „Máme pocit, že někdo jiný a velký to za nás udělá. Může to být ekonomika, politika, cokoli. To považuji trošku za zrádnou vlastnost, která lidi udržuje víc v pasivitě než v aktivitě,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Jindřich Marek.