Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že citát mého oblíbeného dramatika o překonávání hranic „možného“ jednou použiji nikoliv v kontextu odpovědí na tradiční otázky: „Proč lezu na osmitisícovky a podstupuji tak obrovská objektivní rizika“, ale v kontextu analýzy současného stavu české politiky a českého policejního a justičního aparátu.

Na otázky, proč lezu na hory, obvykle odpovídám tak, že podnikání nebezpečných výletů do nejvyšších hor světa je pro mě radostí i vášní, je ovšem také mým právem, a že tak činím s plnou odpovědností a jsem si případných rizik vědom. Ti, kteří mojí „pomýleností“ trpí, jsou moji blízcí, a těm se starost o mě snažím vykompenzovat jinak.

Nezbývá mi než konstatovat, že i hlavní aktéři loňské „půlnoční operace na Úřadu vlády ČR“ zvolili stejnou filozofii experimentu ve stylu „jak daleko se dá vlastně jít“, kterou tu a tam pokoušíme my horolezci při zdolávání nejvyšších vrcholků světa. Zcela mimořádné policejní a justiční manévry, které zásahu na Úřadu vlády ČR předcházely, byly eufemisticky nazvány policejním žargonem „sportovní hry“, dále proto budu používat pouze tento tragikomický termín. Mezi podnikáním horolezce a operací „sportovní hry“ je ale jeden podstatný rozdíl. Na rozdíl od dobrodružných experimentů horolezce, které jsou výsostně individuálním časoprostorem, a jejich obětí je maximálně blízká rodina, v tom druhém případě je na straně „obětí“ takového experimentu celá česká společnost i její politický a právní systém. 

Je užitečné podívat se po jednom roce na argumenty hlavních aktérů operace „sportovní hry“ i na právní legitimitu jejich kroků.

Jistě nás napadne otázka, kdo byl rozhodčím či dirigentem „her“ a kdo jsou vlastně ti mocní sociální inženýři, kterým se podařilo během několika měsíců totálně destabilizovat českou politickou scénu, rozložit nejsilnější vládu od roku 1989, rozpustit poslaneckou sněmovnu, nechat zavřít poslance či exposlance do vězení, obvinit premiéra, „vyhrát“ předčasné volby a především morálně rozložit českou společnost tak, že její důvěra v politický systém propadla v novodobé historii na absolutní minimum?

Ze statistického hlediska se jedná o zcela zanedbatelnou část naší veřejnosti (pár desítek, možná stovek jedinců), z hlediska výkonného ovšem nesmírně mocnou skupinu „morálních oligarchů“, reprezentovanou částí specializovaných složek Policie ČR, částí justičního aparátu, významnou částí médií a nepatrnou částí občanské veřejnosti, která na sebe vzala podobu občanských iniciativ bojujících za tzv. „morální očistu země“.

Co se tedy za jeden rok od pádu vlády stalo? Proběhly jedny předčasné a jedny řádné volby. Došlo k revoluční transformaci českých médií. Do vládního prostoru vstoupila rozdělená a tudíž relativně slabá levice, kterou může potkat stejný osud jako ODS, kdysi hegemona české pravice. Naprosto unikátním fenoménem se stal Andrej Babiš, který obsadil ve vládě klíčové pozice, legitimizoval a formalizoval politické podnikatelství, ovládl významnou část médií, a také dokázal změnit morální parametry české společnosti ve vztahu k naší komunistické minulosti. To logicky muselo vést k aktivitě dalších podnikatelských elit, kterým, pokud chtějí přežít, nezbývá než „obsadit“ zbylý politický prostor anebo se s Andrejem Babišem spojit. Posílila se tak moc „finančních oligarchů“, kteří po vzoru našich východních sousedů ovládají stát. Lze namítnout, že to není nic nového pod sluncem, protože „finanční oligarchové“ už dávno český stát spoluřídí, a není také žádné tajemství, že někteří z nich už dávno vlastní významnou část mediálního trhu. Nedošlo tedy k ničemu jinému než pouhé „redistribuci“ politické moci a s ní spojených penězovodů. Tato politická realita není předmětem mého kritického zamyšlení, stejně jako jím není pokus o prognózu, co se stane s českou levicí. Koneckonců, současná vláda nevládne hůře, než vládly poslední tzv. „pravicové“ vlády.

Předmětem mého zamyšlení jsou nikým nezvolení a nedelegovaní „morální oligarchové“ a jejich vliv na fungování země. Předmětem mého zájmu je slovy posledního padlého premiéra „jakobínská justiční mafie“. Role specializovaných policejních útvarů a zpravodajských služeb nasazujících odposlechy a operativní techniku (legálně či nelegálně). Jejich moc při destrukci minulé, současné i jakékoliv budoucí vlády. Role „nezávislých“ státních zastupitelství a spravedlivě rozhodujících soudů. Tedy role a funkce základních pilířů demokraticky fungujícího svobodného státu.

A předmětem mého zájmu je také „televizní spacákový suterén“. Tedy významná část českých médií, která za posledních 25 let už několikrát vstoupila na české politické kolbiště jako „revoluční síla“. Jako samozvaný „pseudopolitický“ subjekt, který bez občanského mandátu provedl (a v zásadě velmi úspěšně) významné intervence a změny na české politické scéně. „Televizní spacákový suterén“ používám jako terminus technicus, protože právě v době tzv. „televizní krize“, tedy „boje o ČT“, se tato entita výrazně vyprofilovala. Vůbec nemám v úmyslu komentovat, kdo v ní byl „dobrý“ a kdo „špatný“, o to tady totiž nejde. Daleko podstatnější je fakt, že tato síla existuje a že se jí poprvé v porevoluční historii ČR podařilo nikoliv pouze „intervenovat“ či „ovlivnit“ politiku, ale ve spojení s policií a částí justice iniciovat a také dokonat „státní převrat“.

Proč používám explicitně tento termín? A nepřeháním? A nebyl to pouze „obyčejný“ pád vlády, za který si premiér Nečas vlastně mohl sám? Určitě částečně ano. Kdyby totiž vláda Petra Nečase nepojmenovala sebe sama „vládou boje proti korupci“, kdyby sama nelegitimizovala nezákonné nasazování odposlechů a operativní techniky k likvidaci politických konkurentů či oponentů, asi by se vše odvíjelo jinak. Kdo s čím zachází, také tím schází. Ale to není to podstatné. Obávám se, že nedošlo pouze k „evolučnímu“ pádu vlády, ale k daleko větší „revoluční“ transformaci české politiky. To, co z pádu vlády a předčasných voleb totiž vzešlo, není jenom nová (další) vláda, ale také nová společenská realita postavená na úplně novém vnímání společenské morálky (toho, co je dobré a co špatné), na úplně nových principech právního státu (co se smí a co se nesmí) i na novém algoritmu samotného řízení státu (např. prostřednictvím politicky ovládaných médií či soukromých firem, etc).

Jaké jsou špatné zprávy, které vzešly jako důsledek „sportovních her“?:

Prvním ze tří hlavních aktérů státního převratu byla část policie a část justice. Úmyslně tyto dvě na sobě zdánlivě nezávislé složky státní moci měřím jedním společným metrem, a to především proto, že při přípravě „her“ postupovaly v koordinaci a vzájemném souladu.

Z dramatických vystoupení špiček policie i justice jsme se před čtrnácti měsíci v přímých televizních přenosech v jakési politické „reality show“ dozvěděli, že byly úřadem premiéra ČR zneužity zpravodajské služby, došlo k závažnému korupčnímu jednání premiéra a tří poslanců, a také k fatálnímu propojení špiček politiky a organizované mafie. Indicie a důkazy pro tyto závažné trestné činy ohrožující samotnou podstatu demokratického státu byly prý nezpochybnitelné. Za 14 měsíců od tohoto dramatu máme následující závěry:

- Tři exposlanci ODS obvinění z korupce byli v plném rozsahu omilostněni (jejich politický a možná i osobní život už takové „omilostnění“ nejspíše nezažije);

- Političtí podnikatelé, kteří byli onálepkováni jako „kmotři“ či „mafiáni“, jsou sice mediálně perzekuováni, objevují se stále nová a nová obvinění, vždy však bez patřičných důkazů, a tak se zdá, že se vše odehrává pouze proto, aby se udržovala společenská poptávka po honu na „čarodějnice“;

- A tak jedinými skutečnými „viníky“, kvůli kterým proběhl státní převrat, jsou Jana Nagyová, která si měla údajně kupovat příliš mnoho drahých kabelek a generálové vojenské kontrarozvědky, kteří jsou za „skutky, ohrožující podstatu státu“ trestáni v kárných řízeních…

Vše je v nejlepším pořádku a nikdo nenese za nic odpovědnost. Nikdo nebyl potrestán. Touto skutečností došlo k formální legitimizaci použití odposlechů a operativní techniky nasazených přímo na premiéra a jeho okolí (což samo o sobě je šílené), následně došlo k legitimizaci použití policejní síly na Úřadu vlády (což je ještě šílenější). Znamená to také, že může stejným způsobem padnout jakákoliv další vláda. Stačí vykonstruované „podezření“ v hlavách mocných sociálních inženýrů, kteří se rozhodnou být nejvyššími strážci morálky.

Druhým klíčovým aktérem „operace sportovní hry“ byla významná část sdělovacích prostředků. Média prošla za posledních 14 měsíců „revoluční transformací“. Změnila se téměř od základu jejich vlastnická struktura. Padla do té doby nezpochybnitelná tabu (např. že vlastník není politik, protože jenom tak je možné chránit tzv. „nezávislost a objektivitu médií“). Došlo k „veletoči“ na klíčových pozicích šéfredaktorů a editorů. A po něm došlo k dalšímu tentokrát už „kolotoči“ na místech podřízených. V českých médiích a zvláště pak tištěných nezůstal kámen na kameni. Až na výjimky. Jaký maďarský guláš z toho vznikne, ještě nevíme. Troufnu si tvrdit, že určitě nepovede k vyšší kvalitě, objektivitě a nezávislosti médií, ale spíš k opaku. Bůh nás ochraňuj…

Třetím aktérem operace „sportovní hry“ byli političtí podnikatelé a „občanské“ iniciativy bojující za „morální očistu země“. Andrej Babiš uspěl a je jediným absolutním vítězem na cílové pásce. Nehodnotím použité prostředky, ale výsledek je obdivuhodný. Zdá se, že v Čechách vyrostl Machiavelli. Tomio Okamura přežil. Zatím. Nikdo jiný se nestihl „zrodit“. Ale političtí podnikatelé a „občanské“ iniciativy mají před sebou ještě jeden pokus v podzimních komunálních volbách. A ty mohou být z podnikatelského a rádoby „občanského“ hlediska ještě zajímavější než volby parlamentní. Budeme svědky prázdných hesel, floskulí, tváří a eskalující rétoriky o protikorupčním boji a zaručeně „čisté“ politice. Politické programy a ideje nebudou důležité. Karel Janeček přesně za rok zahájí svoji prezidentskou kampaň, která bude trvat 36 měsíců a utratí v ní podstatnou část toho, co stačil ať už jakýmkoliv způsobem vydělat. A prohraje. Český národ má úctu k aristokratickému panskému stáří, ale mladým zbohatlíkům závidí…

Na závěr dovolte i trochu optimismu. Jsou zde totiž také dobré zprávy:

1. Navzdory existence (slovy Petra Nečase) „jakobínské justiční mafie“ nebyl nikdo v posledních 15 měsících odsouzen k trestu smrti, či doživotí za vlastizradu. Padesátá léta, která mnozí z nás prorokovali, prostě nepřišla. Naštěstí. Nezávislé soudy stále ještě navzdory neuvěřitelné mediální masáži a společenské objednávce fungují. Zatím…

2. Majetkoprávně i personálně proměněná média vykazují kromě negativních efektů také změny pozitivní. Občas se v nich objeví i normální článek. Někteří zapřisáhlí „pravdoláskaři“ začínají mluvit o nezbytnosti ochrany svobody a soukromí…

3. „Vyvlastněná“ česká média mohla spustit „goebbelsovskou“ agitku, ale nespustila. To znamená, že někde existuje minimální práh, kde i stranicky angažovaný novinář ví, že jediná věta navíc by už byla „chucpe“…

4. Vláda vzniklá z operace „sportovní hry“ funguje a není horší než české vlády v předchozích osmi letech. A třeba bude i lepší. Jejím předsedou je šéf skutečné politické strany.

5. Eurovolby měly jediného skutečného vítěze a tím byli Svobodní. A ti reprezentují skutečnou politickou stranu s konkrétním politickým programem. Že by se český volič nakonec vrátil k politice postavené na myšlenkách a programech?

6. Vyšetřování Jany Nagyové za „předražené kabelky“ už konečně probíhá na svobodě. Jana Nagyová totiž nemůže být vyšetřována za zneužití pravomoci veřejného činitele při údajném úkolování vojenské kontrarozvědky. Za prvé nebyla veřejným činitelem a za druhé žádnou pravomoc neměla.

7. Karel Janeček není českým prezidentem.

8. A já mohu beztrestně napsat tento článek. Zatím…

Pavel Bém, bývalý primátor hlavního města Prahy.