Naše země čelí nejhoršímu suchu za posledních 500 let. Navzdory nedávným dešťům je na 94 % procentech rozlohy Česka nedostatek vody. Větrné a teplé počasí navíc umocňuje výpar a krajina tak usychá před očima. Stránky novin a obrazovky televizí začínají plnit zprávy o lesních požárech (na jaře!), nedostatku vláhy pro zemědělství i nízkém stavu vody v řekách a přehradních nádržích. Postupující změna klimatu tak o sobě dává vědět, a nás by to mělo nutit přemýšlet o budoucnosti.

Jak už bylo vyřčeno mnohokrát, na území naší země žádná voda nepřitéká. Jinými slovy, máme k dispozici jen tu vodu, která u nás naprší, a s ní si musíme vystačit. Klimatické modely navíc ukazují, že globální změna klimatu se u nás bude projevovat nárůstem průměrných teplot, zatímco množství srážek zůstane stejné. Vstupujeme tedy do éry globálního vysušování, což znamená, že v krajině bude čím dál tím méně vody.

Mnoho z nás již čelí, nebo brzy bude čelit situaci, kdy vody bude méně, než jsme byli doposud zvyklí. Množství lidí, kteří nebudou mít kvůli vysychání studen snadný přístup k pitné vodě, se bude zvětšovat. A nepůjde jen o jednotlivce, ale o celé obce, které jsou často zcela závislé na podzemních vodách. To už je, mimochodem, realita desítek obcí z Plzeňska. Smiřme se s touto nedobrou vyhlídkou a začněme sebe i svoji krajinu na sucho připravovat.

Sucho nezná hranic. Neprší nejen u nás, ale ani v ostatních částech regionu střední Evropy. Polsko tak podobně jako my čelí řadě požárů a zažívá nejsušší rok za posledních sto let. Stejná je situace v Maďarsku a v Německu. Ani tam se totiž neobjevily v dostatečné míře jarní přeháňky, které by zásobily krajinu vodou. To má dalekosáhlé důsledky.

Hladina vody v Rýně klesá. Vysychá tak jedna z nejdůležitějších řek Evropy, po které se každoročně přepraví obrovské množství nákladu z průmyslového jihu Německa do přístavů na severu. Odtud je totiž možné náklad dopravit do celého světa. Už loni měli Němci problémy, protože hladina Rýna klesla tak, že se to dotklo lodní dopravy. A vše naznačuje, že německý průmysl potká podobný osud i letos.

Sucho tak má dopad nejen na zemědělce, ale i na průmysl, a také na energetiku, která je mimochodem největším spotřebitelem vody. Vyprávět by o tom mohla třeba Francie. Ta totiž loni zažila takové sucho a vlnu veder, že to ovlivnilo i chod místních jaderných elektráren.

A tady se dostáváme k tomu hlavnímu. Pan premiér se v České televizi nedávno vyjádřil, že pro jeho vládu je klíčová energetika „a to jádro“. Krátce nato vláda schválila dvě ze tří smluv s ČEZ o výstavbě pátého bloku Dukovan. Premiér tak opět veřejně přiživil sen o tom, že by se v Česku mohlo podařit dostavět další jaderný blok.

Ať už je váš názor na jaderné elektrárny jakýkoliv, měly by vás vždy zajímat odpovědi na dvě jednoduché otázky. A) Kolik bude stát elektřina, kterou jaderný blok vyprodukuje a B) Z jaké oblasti bude odebraná voda pro chlazení nového bloku (či bloků)?

Jen pro představu. Aby se státu alespoň částečně vrátila investice do jaderných bloků v řádu mnoha set miliard korun, která se navíc začne vracet až po zprovoznění bloku za 20 let, musí začít systematicky a plošně bojkotovat rozvoj jiných (levnějších a stále více zlevňujících) energetických zdrojů, jako jsou fotovoltaické, větrné nebo (bio)plynové elektrárny. Ve výsledku tedy budeme všichni platit mnohonásobně dražší energii a ještě k tomu žít v zemi, která se dobrovolně stala energetickým dinosaurem, zcela nekonkurenceschopným vůči státům, které - na rozdíl od nás - po dobu 20 let systematicky investovaly do obnovitelných zdrojů.

Dále JE Dukovany v současnosti spotřebují k chlazení přibližně dva kubíky vody za sekundu, z toho více než polovina se za onu sekundu odpaří. Pokud preferujete roční bilanci, pak věřte, že Dukovany spotřebuje každým rokem minimálně 55 miliónů kubíků vody, ze kterých se pouhých 40 % (22 milionů kubíků) vrací zpět do krajiny a tato voda je navíc ohřátá. Zhruba 33 milionů kubíků vody tak ročně z vyprahlého Třebíčska mizí.

Pokud zrovna není dlouhodobé sucho, mohou Dukovany po nějakou dobu odebírat chladicí vodu z přehrady Dalešice, která zároveň umožňuje zajistit minimální možné průtoky v řece Jihlavě. V případě nového reaktoru už to bude ale mnohem obtížnější. Pokud současně s výstavbou nového bloku nedojde k vypnutí bloků starších, spotřeba vody na chlazení totiž výrazně naroste.

Nastala by tak nevyhnutelná situace, kdy by bylo nutné nastřádanou vodu pro pitné účely použít jako chladicí. Pokud tedy někdo tvrdí, že budoucnost energetiky spočívá ve výstavbě jaderných bloků, zeptejte se ho na odpovědi na tyto dvě jednoduché otázky.

Jako zelená jsem (nepřekvapivě) příznivkyní obnovitelných zdrojů energie, nejsem však dogmatik. Nestavěla bych fotovoltaické elektrárny tam, kde nesvítí slunce, nebo větrné elektrárny někde, kde nefouká vítr. Taková investice by nedávala smysl ekologicky ani ekonomicky. Podobně mi nedává smysl výstavba nových jaderných bloků, pokud se jedná o nejdražší možný zdroj energie, navíc s rizikem neschopnosti zajistit dostatečné množství vody na jejich provoz.

Hrozí totiž, že obrovská investice ve výši 500 miliard korun (aniž bych věřila, že tato částka bude konečná) se právě kvůli suchu nemusí nikdy vrátit…

Premiérovi navzdory.

Magdalena Davis