Vážení přítomní, dámy a pánové,

národ, který ztratí svou řeč, přestane existovat. Národ, který nezná své písně umírá. To věděli na počátku devatenáctého století naši národní buditelé, spisovatelé, básníci, skladatelé  a český jazyk zažil své znovuzrození po hluboké době temna po Bílé Hoře. Na počátku století dvacátého mohla vzniknout Československá republika právě proto, že jsme byli svébytným národem s vlastní řečí a vlastní kulturou.

Když nás okupovali Němci za Protektorátu, okamžitě začal útok na češtinu. Nařídili dvojjazyčné nápisy, přičemž němčina byla vždy na prvním místě.

A kam jsme se dopracovali dnes, kdy máme vlastní svobodnou republiku? V Praze na mnohých místech nenajdete vůbec češtinu v nápisech obchodů, restaurací atd. V některých podnicích se zahraničními vlastníky je nařízena jako komunikační řeč angličtina.

V rádiích včetně veřejnoprávních je převaha anglicky zpívaných písní. Nehledě na to, že zbytečně odplouvají do zahraničí ročně stamiliony ve  formě tantiém, čeština je popelkou.

Rozumní navrhují už od svého založení zákon o českém jazyku, který by pod pokutou nařizoval, že ve všech nápisech musí být čeština na prvním místě, v rádiích, zvláště pak veřejnoprávních povinnost hrát 50% českého repertoáru. Tyto zákony existují v mnoha zemích EU a není to relikt minulé doby.

Naše řeč a kultura se musí chránit i v době 101. výročí vzniku samostatného Československa.

(převzato z Profilu)