Asi málokdo si už dnes vybaví druhdy velmi populární hit Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. A to je škoda. Dokonce velká škoda. Nejen rodiče, nejen učitelé a všichni, kdo se profesionálně věnují dětem v zájmové činnosti a v dětských organizacích, ale i odborníci na dětskou psychiku, by si měli dnes a denně tohle čtyřverší připomínat. Aby si uvědomili, kde jsou hranice jejich možností, a na co už – až na čestné výjimky – nestačí. I tady platí ono biblické o množství povolaných ale málu vyvolených.

„Trávíme mnohem více času vedle sebe, ale ne spolu“, posteskla si kolegyně, pracující s dětmi ve Fakultní nemocnici Motol („Rodiče neumějí s dětmi využívat volný čas“, Právo 30. 4.), narážející tím na pověstný fenomén této doby. Ano, vídám to také, ve vlaku, v autobusu nebo třeba v čekárně odborného zařízení, v němž jsem zaměstnán. Dítě sedí, rodič sedí, každý se věnuje svému mobilu, téměř spolu nekomunikují.

Ale opravdu je to tak jiné ve srovnání s minulostí?  Jistě, před několika desítkami let mobily nebyly.  Ale matka si s dítětem nehrála celé hodiny v jeho dětském koutku (dětské pokoje tehdy ještě byly spíše výjimkou), nevymýšlela mu zábavu. Vařila třeba oběd, moc se dítětem vybavovat nemohla, chvilka nepozornosti a mléko na plotně by překypělo, nebo by se připálila buchta v troubě.

Jen tak na půl oka sledovala, aby dítě, které se věnovalo svým hrám, odněkud nespadlo, nebo se  neporanilo nožem, který v nestřežené chvilce sebralo se stolu. Občas s ním prohodila slovo nebo dvě.  Podobně otec, který měl nějakou práci po bytě či v domě, pokud zrovna nebyl v zaměstnání.

Zdánlivě žádná velká komunikace, natož dnešní ubreptanost, žádné velké a cílené věnování se dítěti.  A přesto cítíme, že v téhle rodině (přimysleme si třeba ještě sourozence a nezbytné sourozenecké hašteření) panovala pohoda a pocit bezpečí. Co víc, dítě dokázalo při svých hrách sledovat, co právě dělají rodiče, a skoro mimoděk se tak lecčemu přiučilo.

Hrát si cíleně s dětmi je fajn. Když ovšem o to projeví zájem. Někdy si ale dítě chce hrát raději samo, nebo s vrstevníky – typicky školáci, nebo i děti předškolního věku. Budeme-li jim společné hraní vnucovat, navíc třeba v úzkostném napětí, že bychom je jinak o něco důležitého ošidili, dítě tu chtěnost, to napětí rychle vycítí. V lepším případě to vyřeší tak, že včas zmizí po anglicku. V horším se podřídí, ale příjemné mu to nebude.

Ono je důležité nechat děti také trochu dýchat. Někdy nás ve svém světě nechtějí, rušíme je. Už jsme se naučili ohleduplně zaklepat, když chceme vstoupit do dětského pokoje, a počkat, až se ozve „Dále“ nebo něco na ten způsob. Ale nějak zapomínáme, že dětská duše má také svá vrátka a že bychom ji také neměli otevírat a vstupovat, aniž jsme se dítěte zeptali.

Krásně to ilustruje  postřeh britské bioložky Susan Greenfieldové  v posledním dubnovém pořadu České televize Hyde Park Civilizace. Vědkyně se velmi úspěšně věnuje výzkumu fyziologie mozku. Na poznámku moderátora, že ji jistě museli už od dětství v jejím intelektuálním rozvoji intenzívně podporovat rodiče, odpověděla asi takto:

„Víte, moji rodiče byli docela obyčejní lidé. Neměli moc smysl pro to, aby mě vozili na různé kroužky, aby mi doporučovali, co mám číst, čemu se věnovat, aby mě nějak cíleně rozvíjeli, aby si přese mě plnili svoje nesplněná přání a životní cíle. A já jsem byla ráda, cítila jsem se svobodněji a věnovala jsem se tomu, co zajímalo mě, ne tomu, co chtěli třeba i v dobrém úmyslu druzí.“

Miroslav Hudec, psychologa publicista