Děkuji. Vážený pane místopředsedo, milé a vážené kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych se ve svém vystoupení věnoval především čtyřem oblastem. Protože tady byly v předchozích vystoupeních za těch sedm hodin zmiňovány věci jako je otázka, jak a zdali církev nabyla svůj majetek v historii oprávněně, k čemu ho využívá, jakým způsobem byl udělán proces nacenění toho vyrovnání, otázka legitimnosti z hlediska posuzování Ústavním soudem. A pak samozřejmě i průběh posledních skoro pěti let faktického vypořádávání a předávání majetku v rámci tohoto zákona, o kterém tady dnes vedeme diskusi.

Dovolte mi, abych tady ocitoval a zmiňoval některé části, které jsou z odborné publikace Církevní majetek v proměnách času. Církev nabývala movitý a nemovitý majetek způsobem, který byl v dané době obvyklý. A to vlastním hospodařením, koupí a darováním. Nejčastějším způsobem nabývání církevního majetku od nejstarších dob bylo darování. V dnešním pojetí by se dalo hovořit o nabytí na způsob darovací smlouvy. Nedá se přitom mluvit o církevním majetku jako o jednolitém celku a o církvi jako o jediném vlastníkovi. Všechen majetek i majetková práva měla svoje určení k zabezpečování provozu církve.

Konkrétně to znamenalo, že v případě založení biskupství, opatství či kostela bylo třeba pořídit potřebnou ekonomickou základnu, která sloužila k zajištění celkového provozu konkrétní instituce. Výživa kleriků, provoz a údržba objektů, v širším pojetí pak provozování kulturních, charitativních, zdravotnických či vzdělávacích činností. Podobně patřily některé pozemky kostelům a z jejich výtěžků se opravoval kostel a jiná církevní příslušenství, která k tomu patřila.

Právní dokumenty i legislativa věnované této problematice v různém dějinném vývoji podstatu církevního vlastnictví dostatečně potvrzují. Pro bližší poznání organizace pozemkové držby církevních feudálů si dovolím představit např zakládací listinu kolegiátního kostela litoměřického z roku 1057. Podle ní zabezpečil kníže Spytihněv kostel hmotně tím, že mu daroval 14 celých vsí, osázených samostatnými hospodáři a šest celých vsí určených pro poddané - oráče, sluhy, řemeslníky - převážně se vším příslušenstvím, totiž s lesy a poplužními dvory. Dále kostelu věnoval dvě vinice se sedmi vinaři a samostatné sedláky usazené v různých osadách. A k tomu šest lidí povinných odvádět každoročně med ze včelích zahrad.

Podobně je tomu například v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka o přenesení biskupského kostela od svatého Petra ke svatému Václavovi datované v roce 1141. Nachází se v ní soupis majetku patřícího novému sídelnímu kostelu. Rovněž v deskách zemských z panování krále Přemysla Otakara II. se nacházejí písemné doklady o tom, že církevní subjekty jako biskupství, kapitoly, farnosti jsou vlastníky svého majetku. Většina klášterů dostala ve středověku od panovníků půdu darem. Je ovšem třeba podotknout, že tento panovníkův dar nebyl v žádném případě zadarmo na rozdíl od darů v moderním právním pojetí. Ve skutečnosti totiž církev na pozemcích darovaných od panovníka měla vybudovat kláštery, kultivovat hmotně krajinu a duchovně společnost v ní žijící. Tak řád cisterciáků dostával nejčastěji nepřístupné lesní hvozdy jako je Vyšší Brod, či bažiny, jako je Velehrad, které musel nejdříve vysušit a na nich vybudovat klášter, hospodářské budovy či založit osadu. To jsou jasné historické prameny, které dokumentují, jakým způsobem v minulosti církve v různých etapách naší minulosti získávala majetek, a je to i v historických dokumentech poměrně dobře archivováno a dokladováno.

Samozřejmě je potřeba také uvést tady výčet toho, k čemu majetek církve také slouží. Mým předřečníkem tady byly zmiňovány současné potřeby, které církev ve společnosti uspokojuje a zajišťuje. Nicméně je potřeba se také podívat do minulosti. Církve stejně jako jiné instituce nemohou pochopitelně žít ze vzduchu a vody a potřebují ke svému životu přiměřený majetek. Ten v minulosti i v současnosti slouží nejenom k zajištění duchovní služby, ale plnil důležitou funkci pro rozvíjení kulturních, vědeckých a sociálních aktivit. V této souvislosti nelze zapomenout, že snad ve všech oblastech vývoje západní civilizace představovaly církve jednu z hybných sil. Duchovní různých konfesí stáli u zrodu vymoženosti moderní vědy a techniky, jak dosvědčuje například hamr cisterciáckého opatství nebo astronomická observatoř Klementinum. Bez jejich podnětu by nevznikla mnohá skvělá architektonická a sochařská díla a výtvory lidského ducha, jak dosvědčují umělecké poklady rozeseté po českém a moravském venkově.

Dějiny genetiky jako vědního oboru renesančního a barokního umění, literárního humanismu jsou obtížně myslitelné bez církevního vkladu. Koncepce rovnosti před Bohem, myšlenka důstojnosti člověka, pojetí charity jako ctnosti jsou rovněž neoddělitelně spojeny s křesťanstvím a nositeli jeho tradice, tedy církvemi. Na tom nemění nic ani skutečnost, že řadu vědomostí, znalostí církev zprostředkovala od předcházejících kultur, např. židovské, řecké, či římské. Jedinečné bohatství předcházející kultury se zhruba prvních 600 let středověku latinského světa uchovávalo a rozvíjelo skoro výhradně v klášterech. Obrovský vliv klášterů na rozvoj kultury v nejširším slova smyslu od zániku Římské říše přes vrcholný středověk až po vědeckotechnickou revoluci počátkem novověku je stále objevován a promýšlen. Kulturou je zde myšlena kultura duchovní i materiální, která velmi pozvolna pronikala mezi tehdejší obyvatelstvo díky hustě rozvětvené síti zejména benediktinských klášterů. V době vrcholného středověku působilo v Evropě skoro 30 tisíc těchto církevních institucí.

Přínos církve potažmo jejích institucí je tak patrný především v oblasti kulturní a hospodářské, dále je pak přítomen v jejím nezastupitelném poslání na poli vzdělanosti, osvěty, ale i práva, neboť kanovnické právo absorbovalo podstatné prvky práva římského.

Pan kolega poslanec Leo Luzar tady zmiňoval i například otázku případné nedovolené podpory. Dovolte mi tedy, abych tady uvedl, že zákon nepřipouští ani neobsahuje jednostranné a bezdůvodné zvýhodnění církví před ostatními skupinami restituentů. Podstatou a cílem navrhovaného zákona je narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi zmíněnými subjekty. Vydání původního majetku církví a náboženských společností je přitom pouze jednou z částí narovnání těchto vztahů. Je nutné zdůraznit, že zabrání církevního majetku po roce 1948 nebylo primárně namířeno proti vlastnickému právu jednotlivých církevních subjektů, především klášterů, ale hlavním cílem bylo definitivní zničení hospodářské nezávislosti církví a likvidace náboženské svobody ze strany tehdy vládnoucích komunistů. Navrhovaný zákon tak směřuje nejen k samotné restituci majetku, ale především k obnovení nezávislého postavení církví.

Pokud se podíváme na otázku rozsahu majetku, který byl následně vydáván, tak hlavním kritériem pro stanovení rozsahu nemovitého majetku v původním vlastnictví církví a náboženských společností se stala evidence tohoto nemovitého majetku ve správě Pozemkového fondu České republiky a ve výkonu práva hospodaření bývalého církevního majetku Lesů České republiky, Vojenských lesů a statků, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a údaje postoupené Svazem měst a obcí.
Tento shromážděný dokladový materiál byl porovnán s evidencí poskytnutou církevními a náboženskými společnostmi a dále porovnán pomocí archivních materiálů týkajících se záboru církevní půdy během pozemkových reforem. Lesy ČR, s.p. evidovaly k 28. 2. 2011 ve své správě původní majetek církví a náboženských společností o celkové výměře 151 777 hektarů lesních pozemků, 33,7 hektarů pozemků zastavěné plochy a nádvoří a z toho 11,7 hektarů zastavěných ploch budov.

A takto bych mohl pokračovat u ostatních subjektů státu případně i ostatních rezortů tímto výčtem. Tím chci tady říci, že ten proces nebyl ani unáhlený, ani ukvapený, ale poměrně dlouho kromě politických diskuzí se připravovaly analytické podklady potom pro připravovanou fázi vydáváním či ocenění majetku.

Dovolím si zmínit tu otázku způsobu ocenění, kdy ocenění bývalého církevního majetku vycházelo z následujících premis: Provedené ocenění má představovat skutečnou současnou hodnotu majetku, který byl církvím v minulosti protiprávně odebrán a se kterým v důsledku tohoto nemohly nakládat a mít z něj užitek. Hlavní zásadou je uspořádání majetkových poměrů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi s cílem postupného vytvoření modelu samofinancování církví a náboženských společností a jejich úplné ekonomické odluky od státu. Na rozdíl od restitucí na základě zákona o půdě se v případě majetkového vypořádání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi předpokládalo, že platí, že naturální restituce bude pouze částečným prostředkem majetkového vyrovnání, protože osobou povinnou bude pouze stát. Naproti tomu obce, kraje, fyzické osoby nebo nestátní právnické osoby nejsou podle navrženého zákona o majetkovém vyrovnání povinnými osobami k vydání majetku a majetek si tedy ponechají ve svém vlastnictví. Pro účely ocenění původního církevního majetku bylo využito průměrných cen nemovitého majetku v ČR zjištěných na základě statistických metod a odborných odhadů, které byly následně aplikovány na původní majetek církví a náboženských společností. Výsledky tohoto výpočtu byly následně Ministerstvem zemědělství porovnány s přehledy tržních cen zemědělské a lesní půdy uvedených ve studiích Výzkumného ústavu zemědělského. Po porovnání vývoje cen zemědělské půdy na českém trhu bylo konstatováno, že ocenění původního církevního majetku provedené v předloženém materiálu odpovídalo tržním cenám. Výsledkem hodnocení bylo ocenění jednotlivých typů nemovitého majetku církví a náboženských společností.

Byla tady také zpochybňována otázka hodnocení Ústavního soudu, který posuzoval tento zákon, a tady je evidentní, že námitky, které tady zaznívaly, Ústavní soud neposoudil jako relevantní. Nicméně když se podíváme na ten proces, který tady běžel čtyři roky, tak ten proces byl velice podrobně sledován. Byla tady zřízena komise na úrovni vlády, kde byly zastoupeny rezorty Ministerstva financí, Úřadu vlády, Ministerstva kultury, Ministerstva zemědělství. Pravidelně každého čtvrt roku se celý tento proces vydávání státního majetku na těchto jednáních tohoto mezirezortního týmu posuzoval. Za celé čtyři roky nebyly vzneseny ze strany představitelů ČSSD, ani hnutí ANO námitky na to, že tento proces probíhá v rozporu se zákonem, že jsou vydávány majetky, které by neměly být vydány. Proto mě překvapuje dnešní přístup současných představitelů těchto dvou politických stran či hnutí, které jsou ve vládní koalici, když před čtyřmi lety se tento proces nastavoval, tak nevznášeli tyto otázky, které kladou z mého pohledu poněkud účelově dnes a nyní.

Myslím si, že je poměrně amatérské, pokud tady přijímáme nebo chceme přijímat zákon, který takovým zásadním způsobem vstupuje do vlastnických práv, předvídatelnosti právního prostředí v ČR a zároveň i případně do příjmů státního rozpočtu, že tady k tomu není relevantní analýza, o kterou se tady někteří rétoricky opírali, ale do dnešních dnů k tomuto zákonu, k tomuto projednávání takovou analýzu nejsou schopni předložit. Je to ukázka toho, že tady nejde o faktické posouzení stavu věci, o tu objektivitu, o které tady někteří hovořili, jako například pan kolega poslanec Zaorálek, o to hledání největšího maxima možné spravedlnosti, které jsme schopni dosáhnout, ale jedná se tady o určitý nástřel, určitý odhad, který není podložen ničím, a víceméně účelové politické napadení činnosti církví a náboženských společností, které z toho majetku poskytují službu celé společnosti. Kdo jste byli někdy v posledních měsících v rámci vašich poslaneckých obvodů například ve školských či charitních zařízeních, která tady církve a náboženské společnosti poskytují, tak můžete vidět, že kdyby tyto organizace fungovaly jen z příspěvků státu, které stát poskytuje na tyto služby, tak by takovouto kvalitu a rozsah těchto služeb nebyly schopny zabezpečit. Kdo se věnujete školství, tak například víte, že dlouhodobě je tady systém, kdy například otázka financování školství, platů, je prostě s určitým zpožděním jednoho roku aplikována vůči církevním a soukromým subjektům v oblasti školství. Ale je mnoho zařízení, která by z hlediska jejich investiční činnosti, obnovy těchto nemovitostí, prostě nemohla fungovat, kdyby církev nebo církve nevložily do těchto objektů svůj vlastní kapitál.

Chci tady zmínit ještě jednu věc. Tady je zpochybňována otázka výše té kompetence, která je vyplácena. Ale zamyslel se také někdo nad tím, že oproti většině restituentů tady tento stav trval 25 let, než se vypořádal? A bohužel většina těch budov nejenom, že chátrala těch 40 let pod správou tehdejší komunistické vlády, ale většinou i těch 25 let se stát vůči tomuto majetku, který měl být vrácen, stavěl a choval poměrně macešsky. Osobně, když jsem viděl mnoho z těchto budov, a byly to budovy třeba i historicky velice cenné, tak jsem se styděl za stát, že takovéto majetky církvím dnes po 65 letech vracíme. Kdo znáte třeba objekty kláštera Želiv, tak to je krásný úkaz toho, jak stát sebral majetek v roce 1948 a v jakém stavu ho po 65 letech vrátil. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KDU-ČSL.)