Už skoro měsíc sleduji každý den protesty v Íránu. Nepíše se mi o tom vůbec snadno. 

Rozbuškou protestů byla smrt mladé ženy Mahsy Amini, kterou kvůli údajně nesprávně nasazenému hidžábu zatkla policie. Z vazby byla následně převezena do nemocnice, kde zemřela pravděpodobně na následky těžkých zranění hlavy.

Od té chvíle jsou ženy v čele protestů proti současnému režimu autoritářské teokracie. Na mnoha místech se zapojily i studentky středních a vysokých škol. Přidává se k nim i řada mužů a v ulicích skandují heslo ,,ženy, život, svoboda!”.

Každou fotografii, každý záběr z ulic sleduji s napětím. Čtu zprávy o statečnosti protestujících a o nelidskosti tamního režimu. Zatýkání studentek ve školách, zprávy o přerušování připojení k internetu, aby mezi sebou demonstrující nemohli komunikovat.

Ale viděla jsem také záběry hacknutého vysílání íránské televize, kde se podařilo alespoň na chvíli ukázat fotografie zemřelých protestujících. Íránský stát totiž stále popírá rozsáhlost nepokojů, a že při nich umírají lidé. Odmítá i zodpovědnost za smrt dvou šestnáctiletých dívek. Nika Shakarami a Sarina Ezsmailzadeh byly ubity policií během protestů, úřady ale tvrdí, že smrt obou byla sebevražda, skok ze střechy.

Celkový počet obětí se podle humanitárních organizací pohybuje kolem dvou set. Počet zatčených už je v řádu tisíců.  

Je to pro mě nepředstavitelné a v myšlenkách jsem s nimi. Pevně doufám, že statečnost íránských žen a dívek a jejich velké oběti brzy přinesou zemi lepší, svobodnější budoucnost.