Úsměvy a třesení rukou. Běloruská propaganda si pohrála s českým diplomatem. To byl titulek v novinách.

A to je přesně to, o čem mluvím. Náš vojenský přidělenec se na ambasádě v Minsku sešel s představitelem Lukašenkova režimu. Zatímco my se z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu snažíme o „komunikaci“, v Bělorusku to využili přesně tak, jak se dalo čekat: k vlastní propagandě. Z udělení souhlasu s prací našeho přidělence udělal režim rovnou schůzku o bilaterální spolupráci a my vypadáme trochu jako blázni.

Opět – vlastní vinou. 

Nerozumím tomu, co si někteří, včetně Ministerstva zahraničních věcí České republiky představují pod pojmem komunikace, ale realita je tomu určitě na hony vzdálená a připomíná spíš rozhodnutí nechat se dobrovolně zneužívat.

S režimy, kde vládne Lukašenko, Putin a jim podobní, žádná skutečná komunikace běžet nebude. Myslet si, že když na ně budeme hodní, budou hodní i oni na nás, je tupý nesmysl, o čemž se přesvědčujeme při každé příležitosti.

Tady Lukašenkova nelegitimní vláda dokonale vytěžila běžnou protokolární schůzku, abychom se následně dozvěděli, že s námi bez jakýchkoliv okolků pozastavila dohodu o konvenčních zbraních. Asi ta komunikace, o které toho tolik teď slýcháme, nějak drhne. Dává to ale tušit, jak mimořádně by si Putinův režim užil příjezd českého velvyslance.

Pokud chceme s někým komunikovat, ať jsou to prosím naši spojenci a v případě Běloruska exiloví politici v čele se Světlanou Cichanouskou. Tam ta jednání k něčemu budou. Třesení rukou s představiteli nedemokratických režimů z nás dělá přinejlepším užitečné trumbery.