Vedle neustálého informování ohledně několikaletého vyjednávání smlouvy mezi EU a Velkou Británií k Brexitu, se objevila zpráva, že Británie uzavřela smlouvu se Švýcarskem, kdy si obě země řekli, že po Brexitu spolu budou obchodovat dle stejných pravidel, jako předtím.

Za zmínku pak stojí i to, že již v roce 2016 představitelé Evropského sdružení volného obchodu (EFTA/ESVO) uvedli, že jsou připraveni přijmout Velkou Británii zpět.

Jaký to kontrast k Evropské unii.

Impérium bez opozice

Evropská unie se tu chová jako impérium, kterému se odtrhává neposlušná kolonie. EU, která vznikla dohodou svrchovaných států a jim – tedy i Velké Británii – by tedy měla být podřízena, zde ukazuje svoji snahu vytvořit sama ze sebe „nadstát“ – instituci, která je víc, než jednotlivé státy, jednotlivé vlády, parlamenty a voliči.

Snaha o držení jednotné doktríny v institucích EU je pak krásně ilustrována snahou letitého europoslance Jo Leinena o „schvalování vzniku poslaneckého klubu většinou parlamentu“. Jde o tak absurdní návrh, jako kdyby v poslanecké sněmovně musel například vznik klubu ODS být odsouhlasen většinou, takže pokud by si ANO nepřálo, ODS by neměla klub a rovné prostředky oproti ostatním. Jeden vládne všem, jeden jim všem káže. Vláda „jedné strany“.

Takto fungující instituce nikdo nemůže považovat za demokratické.

Snaha o neexistenci jakékoliv opozice je pak vidět v jasné komunikaci, kdy jakýkoliv byť malý úspěch reformních či eurokritických sil v jakékoliv zemi v EU je bráno jako „ohrožení celé Evropské unie“, jako ohrožení všech ostatních států.

Impérium trestá s lidskou tváří

Proto se EU staví k Velké Británii jako k tomu, koho je třeba preventivně ztrestat – vychýlení se z oficiálního eurokurzu unifikace a likvidace mezivládní konkurence, z kurzu defacto oligopolizace a kartelizace států na trhu daňové a legislativní konkurence je bráno jako ohrožení všech dalších, kteří se tohoto kartelu účastní.

Ze současného pohledu EU je tak třeba na výstrahu ukázat, jak se zatočí s těmi, kteří nebudou hrát dle našich pravidel.Evropská unie se ve skutečnosti nikdy nechtěla dohodnout – což bylo nepřímo řečeno už ve chvíli, kdy byl za EU jmenován jako vyjednavatel Brexitu Guy Verhofstadt, zakládající člen Spinelliho skupiny, jejíž cílem je federalizace Evropské unie. Absurdní.

Doktrína omezené suverenity

Nicméně, tento přístup není ničím neobvyklým a novým. „Odvracení se“ od eurofederalistických tendencí je bráno jako věc nikoliv dané konkrétní země, ale jako problém všech zainteresovaných.

V minulosti jsme to v Evropě již viděli jako takzvanou „Brežněvovu doktrínu“, která stála například i za vojenskou

Brežněvovi by se doktrína sdílené eurosuverenity líbila intervencí v Československu v roce 1968.

Pevně věřím, že kdybychom vynechali Unijní a státní instituce z Brexitových jednání a řídili se pouze názory a chováním konkrétních občanů a firem, bylo by dojednání odchodu Británie z EU mnohem jednodušší a rychlejší.

Lidé spolu chtějí spolupracovat a firmy obchodovat. Pokud máte kolem sebe známé, kteří jsou původně z Británie a nyní žijí v Česku (já mám), absolutně nechápete, proč by tito lidé najednou měli začít žádat o víza a bát se o svoji budoucnost v Unii. Pokud kupujete a používáte britské výrobky, nejspíš nenajdete důvod, proč by se na jejich dostupnosti a cestě na náš trh mělo něco změnit.

Unie totiž nejedná v zájmu „občanů-voličů“, ale v zájmu vlastním. Unie se transformovala do vlastní kasty byrokratů a politiků opojených mocí a snící o velkém evropském státě, který z nich udělá hvězdy světové politiky. Ostatně, kolik belgických premiérů byste znali, nebýt EU?

Verhofstadt jako Putin

Pro takovéto politiky je pak ohrožení síly unijních institucí a případná demokratická kontrola to nejhorší, co by se mohlo stát. Kontrola svazuje moc – moc, kterou si nyní prakticky nekontrolovaní vládci Unie užívají co hrdlo ráčí. Nechtějí o to přijít.

V tomto pak není rozdíl mezi představiteli Unie a například autoritativním Vladimirem Putinem. Když se tedy znelíbíte Impériu, čekejte jeho drtivý úder.