Vážené dámy, Vážení pánové, Vážení hosté,

Bývalo kdysi častým zvykem shromažďovat se u významných budov u příležitosti výročí jejich stavby, otevření nebo zahájení činnosti. Protože jak budovy, tak i hřbitovy, mají své osudy: své doby slávy, doby zapomnění, doby chátrání i doby obnovy. Ty významnější mají svého genia loci. Svého genia loci má bezpochyby i Malostranský hřbitov. Nevelký, ale bez něj si panorama Bertramky už asi nedovedeme představit.

Jsou budovy i hřbitovy honosné i skromné, krásné i ošklivé. To proto, že je stavěli lidé. Lidé jim také vdechli život. Lidé to byli, kdo jim určil jejich osud. Jinak na vás bude působit věznice, jinak nemocnice, jinak významný úřad. Jinak by měl působit hřbitov. To neznamená, že třeba objekt věznice musí mít ošklivou architekturu. Jsou to zase lidé, kteří mu účelem využití dali pochmurný ráz. V historii lidstva se mnohokrát stalo, že klášter přestal sloužit vzdělání a nastěhovali se do něj vojáci nebo vězňové, staří osamělí lidé, nebo nemocní. Známe i sportovní stadiony, které se změnily ve vězení, v koncentrační tábory. Nezměnila se architektura, změnilo se využití a tím i atmosféra stavby.

Malostranský hřbitov je jednoduchý. Nemá ambice stát se symbolem moci. Možná proto je tak snadné vytvořit si k němu téměř přátelský vztah. Je laskavý, milý a skromný. Rádi na něj chodíme. Nejen pro nádherná sochařská díla. Hlavně pro lidskou útěchu, pro to lepší v člověku.