Jedna z nejznámějších postav české polistopadové scény nikdy neusilovala o přední pozice v často hektickém dění praktické politiky; plachý introvertní muž, proslulý svou pověstnou skromností, soustředil své úsilí na pole ducha, na hledání a rekonstruování cest, které vždy usilovaly o to, aby šťastný a plný životní úděl nebyl jen výsadou těch, kteří byli nadáni hmotným jměním, ale i těch, kteří pro nalezení svého místa na slunci museli vyvíjet pro skromnost poměrů, z nichž vycházeli na svou životní dráhu, úsilí nepoměrně těžší a obtížnější.

Miloš Hájek se narodil 12. května 1921 ve východočeské rozlehlé vsi Dětěnicích nedaleko Libáně na Jičínsku.  Pochází z levicově a vlastenecky, masarykovsky a spíše sociálně demokraticky orientované rodiny; toto vidění světa také určovalo jeho základní orientaci ve světě a rovněž během gymnaziálních studií v Kralupech nad Vltavou, kde maturoval r. 1940. Svou sčetlostí, vzdělaností, hloubkou i skromností upoutával své vrstevníky již v jinošském věku. Svým vystupováním a jednáním působil, jak vzpomínlal jeho mladší, již před časem zesnulý vrstevník emeritní generál Vojtěch Mencl, jako senior jinošského věku. Mnichovské události, jepičí druhá republika a posléze dlouhá léta německé okupace na vnímavého mladíka hluboce zapůsobily. Ovlivnily i jeho ideové směřování: na podzim 1941 vstupuje do řad radikální levice; ne tehdy, když to slibovalo výhody, ale naopak v čase, jak to bylo pro Miloše příznačné, kdy šlo o všechno a v tomto souhrnu i o Milošův vlastní život a fyzické přežití.

Činnost v organizovaném druhém odboji se rozuměla pro tohoto hloubavého mladého muže jakoby sama sebou. Patřil k těm, kteří se neptali po politických názorech, ale po odhodlanosti, vůli a připravenosti bojovat na život a na smrt s nacistickým uchvatitelem. Působil v komunistických odbojových organizacích Svět proti Hitlerovi a posléze v legendárním Předvoji. To mu umožnilo zachránit několik československých občanů židovského původu před jistou smrtí.  Sám sebe nešetřil; naopak patřil k nejaktivnějším a nejstatečnějším. Neunikl proto pozornosti gestapa, do jehož moci se dostal zatčením v rámci velké perzekuční vlny mezi 21. a 26. srpnem 1944; v březnu 1945 byl tzv. zvláštním soudem odsouzen k trestu smrti.   Před jistou popravou v pankrácké věznici ho zachránilo – jako mnoho jiných – až květnové pražské povstání. Bližší podrobnosti o Hájkových odbojových aktivitách zachycuje vzpomínkový sborník přední slavné odbojové generace levého mládí té doby PŘEDVOJ.  Věcně a přímočaře bez samoúčelných kudrlinek vystihl mravní rozměr Milošova tehdejšího snažení další přítel z dob nejtěžších, ekonom Miloš Pick: „Oba jsme se dívali smrti do očí. … Ale byl mezi námi přece jen malý rozdíl. Já k taktovce musel bez ohledu na to, jestli jsem byl nebo nebyl v odboji (pro židovský původ Miloše Picka – JM).  Ale Miloš k té sekyře (míněna neblaze proslulá pankrácká sekyrárna – JM) nemusel.  Jako velká část jeho generace se mohl v tehdejší protektorátní pokleslosti starat jen o to, kterou holku dostane a kterou ne.“

Zkušenosti, které Hájek nasbíral během těžkých válečných let, na dlouhá desetiletí předurčily jeho ideové i politické směřování.  Již tehdy však bylo patrné, co Hájka od podstatné části jeho komunistických vrstevníků odlišovalo a odlišuje.  Tento akademický samouk chápal vědu i politiku jako vážné poslání a práv Marxových maxim, propojení mravního zaujetí pro pravdu a výrazných intelektuálních schopností se ho také skutečně dobírat; postupně směřoval z této své životní periody směrem k věcnosti, nepředpojatosti, k novým, vlastním a původním vědeckým výstupům a občanským postojům. Akademické samouctví bylo tedy v Hájkově případě především kritickým myšlením směřujícím od Lenina k zakladateli českého komunistického hnutí Bohumíru Šmeralovi a Trockému a posléze ke Gramscimu.  Odtud posléze k českému demokratickému socialismu. Jména těchto osobností byla současně i milníky, v jejichž rámci Hájek postupně budoval svůj obnovující koncept výkladu a zkoumání radikálně levicových dějin dělnického hnutí.

Podstatně to ovlivnilo i Milošovo veřejné působení v šedesátých letech. Jistou předehrou v tomto ohledu bylo již Hájkovo bojovné vystoupení na půdě Vysoké školy politické při ÚV KSČ v roce 1956, kde patřil k těm, kdo se nejenergičtěji domáhali pod dojmem odhalení Stalinových zločinů mimořádného sjezdu KSČ. Protože nezůstalo při jediné aktivitě tohoto druhu, byl Miloš r. 1964 „potrestán“ vyhazovem a následným přechodem do tehdejšího Historického ústavu ČSAV. Odtud se v roce Pražského jara stal ředitelem tehdy zřízeného ÚSTAVU DĚJIN SOCIALISMU.  Ač tomuto pozoruhodnému pracovišti byl vyměřen poměrně krátký časový úsek, zanechalo za sebou úctyhodnou práci, mj. i působení průkopnického časopisu REVUE DĚJIN SOCIALISMU.  Je jen přirozené a logické, že se skromný historik stal jedním z předních organizátorů a delegátů dějinně stále nedoceněného XIV. vysočanského sjezdu KSČ v nezapomenutelných tragických dnech neoprávněné srpnové sovětsko-ruské agrese r. 1968.

Ale ani normalizace, která Hájka na dlouhých dvacet let vzdálila z akademického prostředí, nebyla s to proměnit mysl a osobnostní integritu muže, který prošel výhní nacistické perzekuce. Spolu se svou pozdější partnerkou Hanou Mejdrovou-Wottitzovou vytvořil z jejich společného bytu v Náprstkově 10 pověstné centrum svobodného myšlení a soustavně disidentních duchovních aktivit, až příliš často navštěvované Státní bezpečností. Bylo jen přirozené, že se zařadil mezi signatáře a přední osobnosti kruhu kolem CHARTY 77 a posléze i její mluvčí (1988). Pozoruhodným samizdatovým výkonem obou duchů z Náprstkovy 10 se stalo vydávání důležitého občasného periodika HISTORICKÉ STUDIE. Tento pozoruhodný sborník vycházel od roku 1978 a jeho duší – v Milošově dikci „základní skupinou“ – byli mimo Hájka i Milan Otáhal, Jan Křen a Jiří Doležal, technickou stránku obstarávali mj. Pavel Seifter  a jazyková korektorka Milena Janišová. Rozsah jednoho čísla se pohyboval mezi 170–250 normostranami, náklad dosahoval cimelijních 12–24 výtisků. Celkem tu bylo podle údajů Pavla Seiftera zveřejněno 1649 příspěvků; obsah drtivé většiny z nich se vztahoval k novodobým dějinám XIX. a XX. století.

Ve druhé polovině osmdesátých let, když se zejména po Gorbačovově nástupu do čela KSSS stalo zřejmým, že se blíží konec normalizačního režimu, se Miloš stal členem a posléze předsedou KLUBU OBRODA.  Skupina kdysi reformně komunistických intelektuálů, přesvědčených o tom, že je možné dále plynule rozvíjet a navazovat přitom na myšlenkový odkaz Pražského jara, však nejprve narazila na masivní nesouhlas pozdně stalinistické KSČ a nakonec i na vlnu polistopadového pravicového zvratu. Bylo zřejmé, že další budoucnost OBRODY vyžaduje důkladné promyšlení a bedlivé zvážení. Poměrně rychle po dvou informativních jednáních odpadla myšlenka na soustavnější kontakty s komunistickým polistopadovým hnutím a po zralé úvaze i snaha o samostatné ustavení a následné politické vystoupení. Nakonec to byl právě Miloš Hájek, kdo prosadil vahou svých argumentů integraci OBRODY a tehdy horákovské ČSSD. Milošovy tehdejší úvahy přibližuje ve své vzpomínce ještě jednou spolupředseda Obrody Vojtěch Mencl:  „Připouštěl sice, že v ČSSD je plná konfliktů a vnitřních animozit mezi bývalými křídly z dob únorového převratu, které měly své peripetie i v exilu a ještě dnes v ní působí. Uznával také, že my, bývalí komunisté, to po vstupu v této straně nebudeme mít lehké. Na druhou misku vah padá ale skutečnost, že každá evropská sociální demokracie vstupuje už svým názvem a tradicí do vžitého ideového dělení západních demokracií jako jediná autentická levice, která je početnou demokratickou a lidovou stranou sociální obrany lidí práce před mocí kapitálu. Opomenout tento fakt by znamenalo učinit naši levici v evropském kontextu těžce přijatelnou a málo funkční. … Třetím jeho argumentem byl poukaz, že v sociální demokracii je k dispozici mohutné, nadnárodní ideové zázemí evropských sociálně demokratických stran, které vyrostlo nejen z dlouho sbíraných a internacionálně prodiskutovaných zkušeností, ale i ze společenskovědních poznatků; pro praktickou politiku obojí umožňuje nacházet a ověřovat moderní zásady a programy na nejvyšší intelektuální úrovni. Toho všeho, končil Miloš, může po čase dosáhnout i naše sociální demokracie; proto Obroda má budoucnost jen v jejím rámci jako jeden z proudů její obnovy a sjednocení. To bude perspektiva, které stojí za to dát všechny naše síly.“ Spolu s Jiřím Horákem pak toto své předsevzetí naplnil mezi létem 1990 a jarem 1991 po historické schůzce v bruselském pavilonu, kam ho Horák pozval na pracovní večeři.

Ani jako čerstvý člen nejstarší české politické strany neustal ve své odborné činnosti. Poměrně rychle si vybudoval postavení jejího předního programatika, autora i spoluautora hlavních podkladových textů a materiálů polistopadové nejstarší české politické strany. Velký kus práce vykonal i jako dlouholetý člen dvou ústředních odborných komisí této politické strany.

Doposud byla řeč o Hájkovi-organizátorovi a veřejně činném intelektuálovi. Pominout však nelze ani jeho publikační činnost, jejíž vrcholy přesahují národní úroveň historické a politologické vědy. Větší část jubilantových autorských výstupů je uložena v drobnějších statích, podceňovat však nelze ani ty knižní, vznikající za namnoze velmi nestandardních podmínek. Poprvé si ověřil nosnost svého hledání na tehdy palčivém mnichovském tématu (OD MNICHOVA K 15. BŘEZNU. Příspěvek k politickému vývoji v českých zemích za pomnichovské republiky, Praha 1959) a na redigování vysokoškolské učebnice dějepisu nejnovějších dějin (PŘEHLED NEJNOVĚJŠÍCH DĚJIN I /1917–1929/, Praha 1962, a II (1929–1939, Praha 1963).  Odtud se jeho badatelský zájem přesunul k otázkám lidové (nebo také jednotné) fronty a k dramatickému vývoji ve Třetí, Komunistické internacionále (Kominterně). Pozoruhodná práce se posléze dočkala i svého italského a španělského překladu (K POLITICKÉ ORIENTACI KOMUNISTICKÉ INTERNACIONÁLY V LETECH 1924–1935, Praha 1969; italský překlad byl publikován v Římě roku 1969, španělský v Barceloně 1983 již po pádu frankistického režimu). Nepominutelný je i Hájkův vklad do podnětné monografie KŘIŽOVATKY 20. STOLETÍ. Světlo na bílá místa nejnovějších dějin, Praha 1990, kterou spolueditoval spolu s Vojtěchem Menclem, Milanem Otáhalem a Erikou Kadlecovou.  Ze samizdatového prostředí vyšlo i vrcholné Hájkovo dílo, jehož spoluautorkou je již zmíněná Milošova partnerka Hana Mejdrová, které vyšlo nejprve v samizdatu v r. 1976, pak v německém překladu v Brémách roku 1987 (DIE ENTSTEHUNG DER DRITTEN INTERNATIONALE) a posléze rovněž knižně i v českém originále (VZNIK TŘETÍ INTERNACIONÁLY, Praha Karolinum 2001). Svou vysokou hodnotu má i jeho pozoruhodná memoárová knížka PAMĚŤ ČESKÉ LEVICE (Praha Ústav pro soudobé dějiny 2011).

Závažná, i když rozptýlená je Hájkova tvorba sborníková a příspěvková (studiová, článková).  Pro potřeby tohoto skromného blahopřání ji lze probrat jen velmi zběžně. Řada příspěvků je podkladem pro již zmíněnou Hájkovu monografickou tvorbu. Významná část je věnována Komunistické internacionále (např. Místo VII. kongresu Komunistické internacionály v dějinách mezinárodního a československého hnutí, in: PŘÍSPĚVKY K DĚJINÁM KSČ 1966; spoluautory byli Z. Bradáč a J. Novák). Toto téma přesáhlo i do Hájkovy samizdatové tvorby (Portrét Palmira Togliattiho, in: HISTORICKÉ STUDIE 1979, sv. 3). Poměrně početná je skupina Milošových italských příspěvků např. ve sborníku STORIA DEL MARXISMO sv. 3, Torino 1980 (Il comunismo di ministra a La bolscevizzazione dei partiti komunisti). Hájek je i neméně zdatným diskutérem; tuto svou přednost uplatnil zejména ve svém disidentském období (Stanovisko k dokumentu /Charty 77/ „Právo na dějiny“, in DISKUSE, Brno 1985; týž + Milan Hübl /* 27. 1. 1927 – 28. 10. 1989/, in: ČsČH 1990, spolu s Hanou Mejdrovou); Ich bin auch im Gefängnis kein Chauvinist geworden, in: DISSIDENTEN, PRÄSIDENTEN UND GEMÜSEHÄNDLER, Doris Liebermann /ed./, Essen 1998). Ani po listopadu nepřestal věnovat pozornost vývoji komunismu a nástupnických stran zaniklé KSČ (KSČM: Stav a perspektivy, in: Listy 2003). Podstatná část těchto textů byla vydána i elektronicky v r. 2011 na zvláštním CD nosiči.

Jak již bylo řečeno, patřil v Obrodě Hájek k těm, kdo se vyslovili pro vstup tohoto občanského sdružení s prvotními podmínečnými sympatiemi do tehdejší Československé sociální demokracie. Jeho odborné i mravní renomé propojené s příslovečnou skromností a pověstnou dělnou pracovitostí bez ohledu na Hájkovo předsednictví Obrody vedly jeho další kroky přirozeně do odborného zázemí této strany.  Hájek byl zakládajícím členem dvou jejích odborných komisí: komise politických analýz (působil v ní v letech 1991–2003) a historické komisi (2001–2009), která vznikla jako nástupnické odborné grémium strany po odbojové komisi jako jeden z trvalých výstupů oslav 125. výročí založení ČSSD.

V komisi politických analýz věnoval svou soustavnou analytickou pozornost aktuálnímu vývoji komunistického hnutí, zejména KSČM. V historické komisi patřil k aktivním participantům na zakladatelském díle nového žánru – stranických encyklopediích; zejména se věnoval neformálnímu oddílu hesel z kruhu Obrody (Josef Tomeš, PRŮKOPNÍCI A POKRAČOVATELÉ / Osobnosti v dějinách české sociální demokracie, Praha ČSSD 20041 a 20052).  Do sborníku ke 120. výročí vzniku ČSSD napsal důležitou studii Od Břevnova k Hradci (in: Slavomír Klaban /ed./, ČESKÁ STRANA SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÁ / Sborník ke 120. výročí založení strany, Praha Job Publishing 1998). Miloš Hájek se také zařadil mezi jádro nejpřednějších programatiků ČSSD. Bez nich se neobešel žádný z volebních i střednědobých programů devadesátých let a první dvě redakce základního (dlouhodobého) programu, na nichž participovala i historická komise (spolu s ní i pisatel těchto řádků).

Milošova činnost byla po zásluze oceňována. Totality se ho snažily připravit o život, demokracie naopak zařadit mezi ty, kdo se zasloužili o její vítězství a rozvoj. Jeho druhoodbojová statečnost byla oceněna státem Izrael udělením titulu Spravedlivý mezi národy (1996), boj o demokracii medailí Za zásluhy (2001), činnost v ČSSD udělením pamětní plakety Josefa Boleslava Pecky-Strahovského při příležitosti 125. výročí založení strany (2003) a svůj pamětní list mu v roce jeho devadesátin udělila i Milošovi blízká Masarykova dělnická (dnes demokratická) akademie. Milošovi i jeho partnerce Haně Mejdrové přátelé pak sestavením sborníku KŘIŽOVATKY DVOU ŽIVOTŮ (Praha MDA 2008), z něhož byla v této blahopřejné stati čerpána řada faktografických údajů.

Miloš Hájek ve své osobnosti ztělesňuje a symbolizuje celou velkou dějinnou epochu naší nedávné minulosti. Byl a zůstává výraznou, profilující osobností pozdní prvorepubliková mládežnická generace, tak blízké mé generaci Pražského jara, jež po sobě zanechává úctyhodný odkaz, jehož síla tkví nejen v pozitivních hodnotách, ale i v rozporuplnostech, svárech a protikladech, se kterými se musela vyrovnávat, aby docílila své těžce nacházené a obnovované osobnostní mravní i ideové integrity. Generace, kterou formovala hospodářská krize třicátých let, temno nacistické okupace i bolestné deziluze let padesátých a posléze hledání cesty, která by tuto přehršli hořkých životních zklamání i radostí postupně transformovala do vlastní syntézy, do odkazu, jehož ambicí by bylo minimálně varovat před i vlastními chybami a omyly, kterým tak často byla nucena čelit. Generace, která podobně jako její slavná prvorepubliková předchůdkyně za sebou zanechala vysokou laťku kvality vědecké i etické, bojovné i slitovné, všestranně imponující i tam, kde hledala a tápala pro odvahu, s jakou tyto méně viditelné stránky svých údělů dokázala dějinně sebeodhalit a věcně pojednat a posléze sebekriticky pozitivně převrstvit.

Miloš Hájek připomíná démant, jehož lesk je ztajen v nánosu nejrůznějších druhotných nánosů; je a zůstane kvalitou, která na sebe upozorňuje svou zdánlivě šedou věcností a bezprostředně působící vysokou kvalitou svých relativně nečetných výstupů a – není-li opravdu vyhnutí – i činem. Činem nezřídka dějinotvorným, akcí, která předpokládá neokázalou statečnost a skutečnou, nepředstíranou mravní opravdovost, připravenou obětovat i vlastní život. Má a shrnuje v sobě všechno, co je na člověku a lidství nejpodstatnější.

Muž, který včera zesnul, zanechává po sobě dílo a odkaz, které nepomíjí. Jeho docenění je současně i výpovědí o kvalitě generací jeho dědiců a pokračovatelů.

Čest jeho památce!