Představený návrh zákona má za hlavní cíl připravit naši legislativu na to, co snad jednou bude, a to jsou elektronické náramky. A to tím, že rozšíří aplikovatelnost tohoto technologického zázraku i pro oblast vazby. Pokud se to podaří zavést, mělo by to výrazně ulehčit život těm obviněným, kteří jsou dnes uvrhováni do vazby z důvodu nebezpečí útěku, někdy i nebezpečí pokračování v trestné činnosti. Protože v těchto případech bychom nadále nahrazovali toto velice citelné opatření opatřením mnohem méně citelným, kdybychom toliko ty lidi opatřili elektronickým náramkem, a tudíž byli schopni kontrolovat, že neopouštějí nějaký vymezený prostor.

V této souvislosti asi všichni máte na jazyku otázku, kdy tu technologickou vymoženost budeme mít. To nevím. Ale děláme pro to všechno. V tom novém procesu výběrovém, kdy jsme zvolili cestu nevyzkoušenou, ale slibnou, soutěžního dialogu, tak se nám přihlásilo 8 subjektů do tohoto procesu, z nichž 6 splnilo všechny podmínky, takže někdy příští týden zahajujeme jednání s těmito 6 subjekty. Uvidíme, jak rychle nám ta jednání půjdou. Ale zatím tedy, musím zaklepat, věci běží dokonce hladčeji, než jsme doufali. Zatím jsme trochu před těmi termíny. Pokud by to takhle pokračovalo, věřím, že do konce roku budeme mít podepsanou smlouvu a příští rok by byl rokem, kdy k nám byl zaveden elektronický náramek.

Takže to je tedy hlavní cíl toho zákona. Nesmím vás ošidit ani o ty další dvě věci, které jsme k tomu přihodili, abychom ty zákony neotevírali pořád.

Prvním je rozšíření oprávnění pověřených orgánů vojenské policie konat vyšetřování některých trestných činů. Dnes totiž máme stav takový, že vojenská policie v oboru své působnosti provádí takové to prvotní zajišťování důkazů a zjišťování stavu, ale nesmí konat vyšetřování. Takže ona pak celou tu věc předává běžné policie, která pochopitelně pod dohledem státního zástupce potom vlastně opakuje všechno to, co už se jednou udělalo. Navíc ani nezná příliš dobře to prostředí. Takže systém se zjednodušuje tímto způsobem.

A poslední, co tam je, je zrušení povinnosti pravidelného soudního přezkumu ochranného léčení, zdůrazňuji, v ambulantní formě, čili to není ten případ těch lidí, které máme v nějakých ústavech a držíme je tam proto, že jsou nebezpeční, jsou to lidé, kteří jsou na svobodě, jsou jenom ambulantně léčeni. Tam dnes je, že pravidelně v určitých periodách soud přezkoumává, zda to ambulantní léčení trvá, zda má trvat. Zkušenost s tím je, nejenom že to nemá žádný pozitivní efekt, ale že to bohužel má efekt negativní. V podstatě to nemůže být nic jiného než formalita a zároveň to komplikuje, říkají nám odborníci, psychiatři, komplikuje jejich práci s pacienty, protože ti pacienti na ně potom nahlíží jako na někoho, kdo je jakousi prodlouženou rukou soudu, a nejsou schopni si vybudovat potřebnou důvěru směrem ke svému terapeutovi.

Čili je to požadavek od psychiatrů, kteří říkají "nám se bude s nimi lépe pracovat, když to nebude". A pochopitelně psychiatr má, bude mít, musí mít povinnost aktivně hlásit, když dochází k nějakému nerespektování ochranného léčení. Pak ten soud samozřejmě zasahuje. Ale tohle jsou ty pravidelné zprávy, které se objevují, jen když všechno běží a doopravdy je to zbytečné přehazování papírů.