Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové,

původně jsem chtěl reagovat až na závěr, ale teď musím, aby debata nesklouzla někam, kam nemá.

Obávám se, že můj předřečník tak docela nepochopil, proč sledujeme gender pay gap. Rozhodně není cílem to, aby všichni brali stejně bez ohledu na práci, kterou dělají. Ale gender pay gap je pro nás velice dobrým ukazatelem nejenom přímé, ale právě i nepřímé diskriminace. Co tím mám na mysli? Mám tím na mysli to, že můžeme vycházet z toho – je to konec konců vědecky potvrzeno, snad i zkušenostně pro většinu z nás – že rozptyl schopností a vloh mužů a žen je shodný. To znamená, že mezi muži je stejně tolik nadaných lidí, jako mezi ženami a že tedy pokud by byly rovné příležitosti, tak by nám také rovnoměrně obsazovaly celou distribuci pozic z hlediska různosti obměňování těchto pozic a nevznikal by gender pay gap. A jestliže vzniká, a to takto markantní, znamená to, že ačkoliv na začátku jsou stejně schopné ženy a muži, tak na konci z nějakého důvodu ženy obsazují méně placená povolání a muži více placená povolání. A zmínil to tady skutečně i pan senátor Růžička, bylo to nakonec zmíněno i mým předřečníkem, že ženy jsou vlastně všechny učitelky. Proč jsou všechny učitelky? Jestli všechny ženy rády učí a že muži učí neradi? Máme prostě zažitý model rodiny, ve které muž vydělává peníze a živí rodinu a žena si dělá něco pro zábavu, když zrovna nerodí děti, anebo není s dětmi čtyři s každým z nich, protože to je to dětské právo, jak jsme tady slyšeli, mít ženu doma, matku, otce ne. A to je skutečný stav.

A Akční plán není o tom, že budeme platit všem stejně bez ohledu na to, co dělají. Ten je o tom, aby ženy, ačkoliv se narodily s dělohou, měly jinak stejné možnosti na světě jako muži.

Děkuji.