Dámy a pánové, pane ministře, kolegyně, kolegové, já jsem původně chtěl v této věci podat interpelaci na pana ministra zdravotnictví. Díky tomu, že tady je otevřen tento bod, tak toho využiji, takže ty otázky položím i teď, mezitím pan ministr díky těm technickým všem a přednostním právům odešel, takže zase skončím u toho, že to asi budu muset zopakovat na interpelacích.

Nicméně mi dovolte říci pár poznámek. První část budu věnovat trošičku některým kolegům z opozice a pak se tedy obrátím na pana ministra, možná prostřednictvím pana ministra školství, který je tady přítomný. Mně trochu přijde, že v té věci, která je pro všechny nová a vyvíjí se dynamicky, nikomu z nás nedělá radost, protože omezuje všechny, že někteří kolegové, neříkám, že všichni, ale někteří neumějí překročit svůj stín, prostě v momentě, kdy nějaké opatření se vyhlásí v pondělí, tak to mělo být v pátek, když je to v pátek, tak to mělo být v pondělí. Když se zpřísní opatření, tak je to zbytečně přísné, když se naopak změkčí, tak proč to nezůstalo přísné a proč my jsme výhodu jara zase nevyužili. Jednou roušky ano, jednou roušky ne.

Přijde mi, že tam z toho úplně zmizelo to, na co se chci ptát já. To je ta dlouhodobá perspektiva. Ta dlouhodobá perspektiva, ne to, co je teď, v pondělí, v pátek, po těchto volbách, po tomto víkendu apod.

Ty věci, jak jsem řekl, omezují život nás všech v České republice a vlastně na celé planetě. Myslím si, že v krátkodobém pohledu to nějakým způsobem snášíme, někdo lépe, někdo hůře. Co mě ale zajímá, je to, kde je to světlo na konci tunelu, aniž by to světlo byl rychle jedoucí kamión proti nám. A to mi tam trošičku chybí. Chybí mi částečně, že to vlastně nezazní od opozice, ale chybí mi to i od vlády, případně pana ministra zdravotnictví, ta dlouhodobá perspektiva.

Takže bych se rád zeptal, co je vlastně tím dlouhodobým cílem omezujících opatření, když ten vir tady mezi námi evidentně je. Já jsem slyšel, ano, je to snížení reprodukčního čísla, zploštění té křivky, to všechno víme, ale když se ta křivka zploští, co se bude dít potom? Ta opatření se uvolní? Pak to zase bude mít prudký nárůst, tak se to zase přivře? Já se ptám, jak dlouho tohle bude trvat, kde je ten konec. Je to příští jaro, příští podzim? Zajímá mě ten konec v dlouhodobé perspektivě.

Navíc, jak jsem pochopil, odborníci se liší v tom, že nikdo dneska neví, jestli promoření znamená, že když někdo chytil covid-19, tak ho nemůže chytit znovu, nebo ho může chytit za tři měsíce, nebo za půl roku atd., takže budeme vůči němu imunní nebo jsou vůči němu imunní ti, co ho už prodělali? Ano nebo ne?

Další dotaz se týká toho, jestli opravdu to, co my teď prožíváme, znamená vlastně úplně změnu paradigmatu, změnu života, jak jsme ho znali doposud, těmi různými opatřeními, která jsou jednou tvrdší, jednou měkčí. Ale já tam jakoby nevidím - a to není ani chyba jakoby České republiky, vlády, a možná je to celosvětově - kde je ten bod zlomu, kde je ten cíl, kterého chceme dosáhnout. Je to hledání vakcíny? Pokud se najde, bude potom ta vakcína povinná pro všechny? Já mám strach z jakékoliv takové povinnosti. Když nebude, tak podle různých průzkumů ne všichni samozřejmě, tak jako se dnes nenechají očkovat proti chřipce, tak se nebudou očkovat proti covidu, jaký to bude tedy mít výsledek? Takže bude vakcína, ale stejně polovina, nebo dvě třetiny, to dnes nikdo neví, se očkovat nenechá. Znamená to, že ta opatření budou v jakési podobě pokračovat dál.

Jak vlastně budeme mít i do budoucna ten vir pod kontrolou, když se ukazuje, že drtivá většina lidí tím prochází bez příznaků? Docela by mě zajímalo, kdybychom se teď nechali testovat tady v sále, jestli někdo třeba není covid pozitivní a není to na něm poznat, nekašle tady, vysloveně nemá teplotu a podobně.

Další dotaz je, kdy přijde ta doba, kdy se na ten covid-19 budeme dívat jako na jiná respirační onemocnění.

Stejně tak by mě zajímalo, kolik je dneska skutečně zemřelých na covid a kolik je zemřelých s covidem. V tom je podle mě velký rozdíl.

Tyto všechny otázky směřují k té dlouhodobosti, to znamená vlastně jakoby odpovědět lidem, jestli můžu, pane ministře, kde je ten konec, kde je ten bod zlomu, kdy si řekneme, že teď už to úplně uvolníme, teď už to nedává smysl, teď už jsme se třeba promořili, teď už jsme se proočkovali, teď už něco, anebo to bude mít takové ty vlnky a my se vlastně k tomu životu, jak jsme ho znali před covidem, nikdy nevrátíme. To si myslím a takovou mám reakci z veřejnosti, to ty lidi v dlouhodobé perspektivě zajímá, protože to, že 14 dní nebo měsíc bude člověk doma s dětmi, tak to nějak uzpůsobí, někomu to zkomplikuje situaci více, někomu méně, nějak to zvládneme. Nebudeme jezdit do zahraničí, to je v pořádku, na dovolenou, to se všechno samozřejmě dá. Ekonomicky už je to horší, protože - jak tady bylo řečeno - rezervy se celé řadě lidí už vyčerpaly, ale mě zajímá ten dlouhodobý horizont, to znamená, kde se dá očekávat /to by mě zajímalo od odborníků, doktorů tady/, kdy vlastně dojdeme k něčemu, že si řekneme, že teď už ta opatření prostě smysl nedávají, nebo už se minou účinkem a my se vrátíme k tomu životu, jak ho známe a jak byl předtím.

Já nevím, jestli pan ministr školství bude schopen odpovědět. Já pak ty otázky případně i písemně pošlu panu ministrovi zdravotnictví Prymulovi. Já jsem mu to říkal i dopředu.

Děkuji vám za pozornost.