České vesnice, vesničky a osady, kde byli tamní lidé celá léta šťastní, protože se tam narodili, chodili do jeslí, do školky a v řadě obcí i do základní školy, začínali tam sportovat, neboť v každé, i v té nejmenší vesničce, se našla řada dobrovolníků, kteří tam ve svém volně, a hlavně zadarmo, vedli nějaký sportovní, většinou fotbalový oddíl, takže se tamní mládež neflákala od ničeho k ničemu, nefetovala, nekradla a nepřepadala důchodce, se dnes hodně mění.

Lidé tam dříve většinou pracovali v zemědělství, lesnictví a v řemeslné přidružené výrobě, již od nepaměti si pomáhali, a to nejen při zemědělských pracích na soukromých políčkách a záhumenkách, ale i při výstavbě rodinných domků, i v dalších oblastech prospěšné činnosti. V každé vesničce byl sbor dobrovolných hasičů, který opravdu fungoval, byla tam alespoň jedna hospůdka, kde se takřka denně projednávaly obci prospěšné akce a brigády, a také kulturní dům, kde bylo většinou i místní kino, byla tam pošta, která opravdu fungovala celý den, byla tam minimálně jedna prodejna potravin a ve větších obcích i specializované řeznictví a byl tam i další „servis“, včetně celodenní pravidelné dopravy do nejbližšího města, takže si tam občané opravdu vystačili a takřka každá česká vesnice byla naprosto soběstačná. To však již dnes, hlavně „díky“ demokratickým reformátorům, kteří nejen zemědělství, ale ani vesnici a tam žijícím lidem, vůbec nerozumí a vymýšlí megalomanské projekty v hlavním městě a okolí, začíná být minulostí.

V řadě našich vesnic a vesniček byla po revoluci 1989/1990 zrušena Jednotná zemědělská družstva, která celá léta nejen zaměstnávala takřka všechny práce schopné obyvatele vesnice, kteří nemuseli nikam za prací dojíždět, ale současně je „uživila“, neboť potravinová soběstačnost tehdejšího zemědělství, včetně pestrosti nabídky zemědělských produktů a potravin od brambor, přes kvalitní zeleninu až po víno z našich vinohradů, nám záviděli i ve „vysněném“ západním světě a často se na naše zemědělské podniky jezdili dívat, a to nejen do výkladních skříní, jakou byly například, dnes již zcela zpustlé, Slušovice.

Dříve prosperující zemědělské komplexy jsou dnes zchátralé, neboť díky tuposti našich porevolučních „vůdců“ a účelově dotovaným cenám produktů rostlinné i živočišné výroby ze zahraničí, které k nám doslova „hrnou“ zahraniční obchodní řetězce, bylo naše české zemědělství naprosto zdecimováno, bylo zcela zničeno plánovité pěstování základních zemědělských produktů, omezeno pěstování obilí, brambor, cukrové řepy i zeleniny, byly účelově likvidovány nejen cukrovary, ale i velkochovy dobytka a prasat, celé lány nejúrodnější půdy leží ladem, a nezachránili to ani ti, kteří si tyto zemědělské objekty „zprivatizovali“ pro sebe, protože ti pěstují, až na světlé výjimky, pouze dotované produkty, většinou řepku, slunečnici a kukuřici, která se však nevyužívá k potravinářským účelům, a přesto, že polovina obyvatel zeměkoule nemá co jíst, se spaluje v kotlích (?!?) na výrobu tepla.

Proto jsou dnes na českém venkově zaměstnány také pouhá 3 % našich obyvatel a ostatní, nechtějí-li umřít hladem, musí začít buď soukromě podnikat, což však, pro řadu tamních lidí, není vůbec jednoduché, a nebo musí za prací dojíždět, často i desítky kilometrů do okolních měst, a v řadě případů i déle než 100 kilometrů do Prahy. Když si však spočítáme, že člověk, který například dojíždí za prací někde od Pardubic, Chrudimi či Hradce Králové denně do Prahy, stráví na cestě každý den více než 6 hodin, ráno musí vstávat již kolem 04,00 hodiny, domů se vrací kolem 21,00 hodiny a za dopravu zaplatí mnohdy i polovinu svého platu, je to více než tristní. Navíc, brzy ráno a také po 20 hodině večerní již do řady našich obcí dnes žádná autobusová doprava nejezdí, musí mít takový občan navíc funkční automobil, aby se ze svého bydliště vůbec k vlakovému spojení dostal, což některým našim rodinám způsobuje řadu dalších problémů, neboť buď musí na vlak druhý z manželů svého partnera denně vozit a tedy vstávat brzy ráno s ním, a nebo, jede-li autem sám, je celý den tento automobil někde poblíž železniční stanice odstaven a druhý z partnerů ho tedy užívat nemůže. Vezmeme-li v úvahu dnešní situaci, kdy se v řadě, i větších obcí, zrušily nejen jesle a školky, ale i Základní školy a děti je nezbytné do školy dovážet i několik kilometrů nejen v létě, ale i v zimě, nejsou tam již ani obchody se základními potravinami a dokonce ani poštovní úřadovny, začíná se český venkov rychle vylidňovat a těch několik stovek městských zbohatlíků, kteří si na českých vesnicích začali stavět svoje „paláce“ s chovem koní, ač vůbec nevědí o čem ten život na venkově je, to již rozhodně nezachrání.

Proto je třeba, aby nová česká vláda věnovala českému venkovu mimořádnou pozornost, přehodnotila přidělované miliardové dotace do hlavního města Prahy a dalších velkých měst a účelově je seškrtala tak, aby i ta sebemenší česká vesnička nemusela živořit, jak tomu v řadě případů již dnes je. Je třeba znovu bojovat za zvýšení kvality života na českém venkově, za potravinovou soběstačnost a za vytváření nových pracovních míst. A není to téma pouze pro domácí politickou scénu, ale i pro nadcházející květnové volby do Evropského parlamentu, neboť i tam je třeba doslova bojovat za českou vesnici a její zájmy, jakož i za opětovnou soběstačnost našeho českého zemědělství a měli by tam být proto našimi občany zvoleni pouze takoví naši politici, kteří této problematice opravdu rozumí, kterým není tato problematika lhostejná a kteří jsou schopni v EU české zájmy aktivně prosazovat. I proto je důležité, aby naši občané i k těmto důležitým volbám do Evropského parlamentu přišli a neignorovali je jen proto, že se mylně domnívají, že ten jejich hlas nic nevyřeší.

Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.
Stínový ministr vnitra za LEV 21